Informace

Omlouvám se všem poctivým a empatickým zdravotníkům, ale dnes jsem si prošel takovou zajímavou anabází a myslím, že výstižně ilustruje stav našeho zdravotnictví. Tak jdeme nato, bude to delší. Několik dní řeším bolest v krku, bolest na hrudi, vykašlávám hlen, mám kašel a jsem po celou dobu bez zvýšené teploty. Podle Ministerstva zdravotnictví mám pár symptomů COVID – 19, sice žádná sláva a podle pokynů Ministerstva nikam nelezu, a volám lékaře.

   Má praktická lékařka mi po telefonu oznámila, že nenaplňuji diagnózu COVID – 19, ale nemůže mne vyšetřit, protože její ordinace má karanténu. Vydám se tedy do místní nemocnice na oddělení centrálního příjmu a propuštění pacientů. U vchodu sedí strážník městské policie a ptá se co potřebuji. Dobrý den, já jsem pacient Panocha a chtěl bych mluvit s lékařem, jsem v nemocnici. Neuspěl jsem.
   Co potřebujete?, zaznělo znovu a důrazněji z úst strážce zákona. Odvyprávím mu své příznaky a potíže. Strážník se odebere přes celé oddělení do recepce a vypráví cosi zdravotní sestře. Poté přicházejí oba dva nazpět ke vchodu a od sestry zazní, co potřebujete?: Dobrý den, jmenuji se Panocha a odvyprávím své příznaky a potíže.
   Co s vámi? Ptá se napůl pro sebe, strážník jen kroutí hlavou. Zeptám se lékaře, napadlo sestru a ťuká na vedlejší dveře. Odvypráví lékaři mé příznaky a potíže. Pošlete ho na plicní, slyším přes dveře lékaře. Sestra odchází. Strážník mi vyplňuje poučení o COVID-19, měří mi teplotu a ukazuje na vzdálený pavilon, kde najdu plicní oddělení. Vydávám se přes celý areál nemocnice do pavilonu F. Na dveřích je uvedeno, že vchod je uzavřen. Volám z mobilu číslo plicního oddělení: Já jsem pacient Panocha a mám tyto potíže. Za deset minut přijde ke dveřím sestra.
   Co potřebujete?. Dobrý den, já jsem pacient Panocha a mám tyto obtíže. Vydržte zavolám lékařku. Po dvaceti minutách se ve dveřích objeví lékařka. Co potřebujete?: Dobrý den, já jsem pacient Panocha a mám tyto obtíže. Ale proč vás sem posílají? To nevím. Já tam zavolám. Zamyká vchod a odchází. Po 15 minutách se otevřou dveře. A odkud vás posílají? Z centrálního příjmu. Tak ještě vydržte. Čekám dalších deset minut. Já vás musím vyšetřit, oznamuje mi lékařka a já si oddychuji. Jde to jako po másle. Tady máte žádanku na rentgen plic, ten je na poliklinice. Lékařka mne propustí z pavilonu a oznamuje, abych se po vyšetření vrátil. Jdu přes celý areál na oddělení centrálního příjmu. Policistu vyruším od telefonu, oznamuji mu, že potřebuji na rentgen. Odkazuje mne na recepci. Co potřebujete?: Dobrý den, já jsem pacient Panocha a mám zde žádanku na rentgen plic. Nevrlá sestra mi ironicky oznamuje, že tady je recepce. Odpovídám, že mne sem poslal strážník. A to vás mám jako vyšetřit v recepci? Opět ironicky, rentgen je v prvním patře. Zmůžu se jen na poznámku, že bych očekával empatičtější jednání. Jdu do prvního patra a podle pokynů zvoním na pohotovost oddělení radiodiagnostického. Přišourá se viditelně naladěná sestra bez roušky, kterou hrabe ve své kapse, převezme mou žádanku, očekával bych tedy alespoň pozdrav, nu což, a řekne do áčka. Pochopil jsem, že mne uvádí do kabinky písmena A. Po vyšetření mi oznamuje, můžete jít.
   Oblékám se, marně přemýšlím, co teď. Mám čekat na nález? Čekám před kabinkami. A čekám. Vyjde sestra a na můj nesmělý dotaz mi odpoví, že mám běžet. Vydávám se přes oddělení centrálního příjmu, kde zdravím strážníka na mobilu a pokračuji přes celý areál do bloku F. Opět nedobytného. Po několika pokusech se dostávám do objektu.
   Plíce jsou v pořádku, zde je recept na antibiotika, ještě podepsat regulační poplatek za pohotovostní službu a tady je nález. Huf. Jedu do lékárny. Příběh ale nekončí. V autě čtu, co mám vlastně za diagnózu. V nálezu mne čekalo docela překvapivé zjištění: mám v pořádku zornice, spojivky, jazyk mám vlhký a prý se plazí středem, břicho mám měkké, končetiny bez otoků atp. A teď se sám pro sebe ptám, kde paní doktorka studovala, že tohle vše zjistila, aniž by mne vyšetřila. Zřejmě slušná univerzita. Ale chyba lávky, paní lékařka umí s počítačem, do mého nálezu cosi kopírovala ze svého wordu.
Konec příběhu.

A teď mám otázky? Je opravdu namístě, abych své zdravotní potíže sděloval strážníkovi městské policie, když jsem na půdě nemocnice? Nebylo by efektivnější, aby mne vyšetřil lékař na místě? Má zdravotnický personál právo být nemístně ironický, uštěpačný, nekomunikující? A jak je možné, že lékař uvede do nálezu závěry, které nemohl učinit? Omlouvám se, ale tady se nelze vymlouvat na koronavirus.
Tady zdravotníci neodvedli svou elementární práci – pacienta vyšetřit, komunikovat s ním a …
Vlastně zdravit patří do etikety a ne do medicíny.
CO S TÍM?


Převzato z facebooku (Honza Panocha).
Převzato v dobré víře, že je tyto informace potřeba šířit dále a že FB je může kdykoli odstranit.

Komentáře:

Příspěvek můžete komentovat zde ...