. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Facebook
Alpy, informace, aktuality, fotografie, videa, doporučení, ceny, popisy cest, aktuální počasí, ubytování v horských chatách, zkušenosti, aktuální situace, dopravní info

29. dubna 2024

Stanislaw Lem: Futurologický kongres (audio)


Stanisław Lem: Futurologický kongres (audio)



Futurologický kongres - povídka polského spisovatele Stanisława Lema. Povídka poprvé vyšla v roce 1971 ve sbírce povídek Bezsenność.
Povídka Futurologický kongres popisuje svět budoucnosti, založený na průmyslově vyráběných iluzích. Ijon Tichý se zúčastňuje kongresu futurulogů, který se koná v hotelu Hilton v Kostarikaně. Během kongresu dochází k protivládnímu povstání, které vláda potlačuje za pomoci halucinogenních drog. Osazenstvo hotelu se stahuje do kanalizace, ale Tichý je zraněn a poté zmrazen, aby mohl být vyléčen v budoucnosti, což se také stane. Budoucí svět připomíná Utopii, kde je všeho dostatek. Tichý ale postupně zjišťuje, že tato utopie je pouze zdánlivá - je založena na masivním používání drog, které před obyvateli skrývají neutěšenou skutečnost. Když dospěje k poznání, jak hluboký je úpadek pod drogami navozenou fasádou, likviduje jednoho z tvůrců tohoto světa, a sám umírá. Zjišťuje však, že to celé byla jen halucinace, způsobená drogami, které pronikly i do kanalizace pod Hiltonem.





1. prosince 2019

Karel Hynek Mácha - Večer na Bezdězu



Bude snad mnohému podivné, že obrazy ze života mého s večerem počínám, jako by v tak mladistvém již věku nade mnou se soumračilo? - I mně samému divné to přichází, že skoro všecko u mě s večerem počíná, a sice tak, že jsem uvykl počátek všeho večerem a večer počátkem všeho považovati; a tak se mně i mladost má, první věk života mého, večerem býti zdá; taktéž, kdykoliv jsem srovnání života lidského s rozdíly celého dne četl, soudil jsem, že by neslušelo čas dětínství a mladosti první s jitrem srovnávati, jako by neměla léta jinošství polednem slouti, jako by neslušelo věk mužný k odpolední a stáří k večeru a noci připodobniti; nybrž vzdy se mi podobalo, jako by se patřilo dětínství večerem, věk jinocha nocí a tak po sobě nazývati.

   Neb člověk dítětem vstoupí ve svět tento; - v růžových červáncích plane země v objetí večerním jako krásný tichý obraz; jen nejbližší krajina jest jasná, jen jí lze dohlédnouti; dálné hory před i za námi jen co šeré stíny se míhají po večerním nebi. Tak tichá se objevuje země s tvory svými v jasném oku v nevinné duši dítěte; ono nespatří, než co mu nejblíže, nezná přešlost, nehádá v budoucnost; vše mu tichý, krásný slibuje život, ono v nevinnosti své žije co v západu luhů večerních; věk jeho rychle pomine, rychleji než večer jarní

   Blíž a blíže pak večer přichází k noci; hvězda za hvězdou vystoupá na obzoru blankytného nebe, jako sen za snem, žádost po žádosti v duchu jinocha. Zponenáhla ztratí tento ze zraků svých zem, na které žije, jak ji hustá zahalí, jako ji temná víc a více by kryla noc. On jen vzhůru touží ke snům svým, k nesčislným hvězdám obrazotvornosti své. Výborně věk tento nazval jazyk náš jinošstvím; mládec ve věku tomto jest cizincem, jest jinochem zemi naší, on v jiných bloudí říších, vzhůru se vzpíná letem myšlenek svých, stojí sám, nevidí nic než přeludy vlastních obrazů svých.

   Než čím výš a výše vystoupil, v tím chladnější vešel noci stín; posléz nechce býti sám, touží po dni, sestoupá níž a níže a vrací se k zemi zpět; - teď jest mužem a jitro jeho vzejde; sny jeho zacházejí jako hvězdy noční v ranní záři a on navrácenou sobě zemi v jitřním, v novém světle uhlídá, miluje a žije v ní. - Po tém nastoupí polodne. Umdlený člověk hledá chladící stín hustého křoví, aby odpočinul po práci své. Všecko mlčí, všude ticho, všecko tiskne vedro polední. Člověk polehne v stínu; v polední páře se míhá tichá země kolem něho jako obraz jeho dětských let; ostatní tvorové v povzdálí jeho stojí co polozapadlé, polouhaslé plamínky, až posléze v bezsenném sny jeho pohynou spaní.

   Tak považuji rozdíly věku lidského; tak mně večer jasný vzdy uzpomene (1) mladost mou, až někdy šedivý hlavu mou krýti bude vlas, až parného poledne slunce sníží šíji mou; a tak i teď při prvním obraze mladosti mé večerní mně vstoupilo šero. - Nebyl však to večer zimný a chladný, s jakým se počínají obrazy ze života mého; jasný příjemný večer, jaký nastoupí po bouři odpolední, nalezl mne v zříceninách hradu bezdězského.

   Nade mnou plynuly šedé obláčky co stáda beránků, za horami však černé husté zapadaly mraky, temnější nade tmavé stíny horní, v které zapadající se stápělo slunce. Od východu nový měsíc vycházel a veliký Hirschbergský rybník (2) se stkvěl polou v slunečné záři, polou ve mdlém světle měsíce. Nad Hirschbergem hustý se dmul kouř, až pojednou rozevřev vyhlížel co obruba temná jasněkrásného obrazu; neb za rozpuklinou jeho stál zřicený hrad Jestřabí,(3) co loď mořská, v pestrých barvách oblé duhy jako za barevným závojem. Teď za horami vycházela slunce vzdálených světů, - naše již zapadlo, a slavné noci tichá hrůznost lehla na prsa má v zřiceninách velkých.

   Tišeji a slavněji bylo kolem, lesy temně hučely, z daleka bylo slyšeti hlasné houkání a štěkání psů; zrovna pod horou zněly zvonky vracujících se krav.

   Po hoře si zahrával chladný vítr a zanášel sem tam požloutlé listí. Mnohý list letěl dolů po hoře; bylo mu zde samotno, smutno, pusto v zřiceninách těchto; on letěl odsuď z chladné výše, aby zemřel dole mezi kvítím polním, blíže srdci lidskému; tak sestupují králové v stáří šedém s trůnů zlatoskvoucích, aby sotva navrácení životu zemřeli v náručí lásky mezi lidem svým.

   I mně zde bylo samotno a truchlivo. Ještě jednou prošel jsem zřiceniny slavné, ještě jednou pohlédl jsem v zbořenou kapli, a pak jsem kráčel k nejvnitřnější bráně po hladkém velkém kamení asi přes sto kroků dlouhou cestou. Nade mnou se koupala veliká kulatá věž v čistém papršlku nového měsíce; okna zřiceného kláštera v polosvětle míhala se pod ní; a vzdy se mi zdálo, jako by vyhlídaly šedé hlavy zemřelých mnichů ze zřicené kobky své v tichou noc. Doleji stálo někdejší vězení krále Václava, rozeznávající se od kláštera starou černou stavbou, a nejblíže brány menší věž. Teď jsem došel brány; husté křoví zamezovalo východ a s ní dolů houpal se štihlý stromek, jako by pozdravoval odcházejícího. Po levé ruce vzdy dolů po hoře stálo čtrnácte nově bílených kapliček, při kterých poutníci na křížové cestě pobožnost svou vykonávají. Vycházím ze brány, dole pode mnou míhala se světýlka po utichlé vsi. "Ha! co to?" - přede mnou na několik kroků v stínu stověkého buku v prach ponížená před sv.obrazem ležela hlavou o kapličku podepřená bílá ženská postava; podle ní stála nůše. Přistoupím blíže. V nůši na prádle a jiných potřebách pocestné ležela malá dětská rakev. Květinami a obrázky ozdobené bylo v ní malé děťátko složené, jako by dřímalo; svatojánská muška třpýtila se na sněhobílém čelíčku. Zdola zněl smutný hlas zvonků upomínaje lid po klekání k modlitbě za zemřelé. Vzhlédnu vzhůru; velká věž stála co přístrach noční nad námi, ostatní zřiceniny byly co rozprostřený její plášť. Budím modlící se poutnici. Ona povstane; vysoká postava.

"Kam tak pozdě na modlení?" táži se.

"Tam nahoře nocleh náš," odpoví dutým hlasem, vezme nůši a volným krokem zmizí v ouzké bráně; já jsem kráčel dolů po hoře a po krátkém čase byl jsem ve vsi.

Stojím před nízkou zdí; tuto jest hospoda, zdálo se mi, neb právě tak ohražená byla hospoda, z které jsem před večerem na horu vyšel; více jsem pro šero nemohl rozeznati; "zde odpočinu v pevném snu po dnešní pouti mé!" Vejdu otevřenými dvírkami a stojím uprostřed veského hřbitova,

"kde pod mohylami tiší mrtví spí!"(4)
Zaražený se vrátím zpět a teprv po dlouhé chvíli nalezl jsem hospodu mou.

Před slunce východem byl jsem opět na hoře, hledaje postavu, s kterou jsem se na noc sešel. Nikde nic. Na západní straně nad malou zahrádkou byl nový hrob a vycházející slunce zlatilo malý křížek na nízkém růvku. Odcházel jsem dále od kraje k východu, vstříc vycházejícímu slunci. O poutnici noční neslyšel jsem nikdy více.

Poznámky
(1) připomene
(2) dnešní Máchovo jezero (Hirschberg - Doksy)
(3) Jestřebí, u České Lípy
(4) verš z básně ruského básníka A.A.Delviga, kterou si Mácha opsal v německém překladu ("Das Mädchens Lied" - Dívčina píseň) do svého Zápisníku.

19. dubna 2010

Karel Havlíček Borovský - Milenců hrob



Slze, vřelé slze, z hlubiny duše kanoucí, plakal jsem nad strastným osudem dvou milenců! V rajských chvílech blaženosti lásky zachvátila je černá ruka prosaické zištnosti, neznající, co jest spojený dvou milujících srdcí plamen, a necitelně stírajíc s vonných bylin květ a sladkou mannu. Ó, Moje Adélo! ty jediná duše na tomto chladném sobeckém světě, která jsi prohlídla do hlubiny mých citů, která jsi jediná ve hvězdné, májské noci cítila elektrické tluky srdce mého na prsou svých, kde toliko jasné nebe, dárce lásky a krásy, slyšelo naše žhoucí celování - tobě, moje sladká duše! věnuju tyto soucitné slze, jimiž jsem zrosil hrob nešťastné lásky. Liju je, liju na pěknou tvou báseň, již co blahou upomínku u srdce nosím a mnohonáctekrát denně čítám, a v které se slabounká něžná liána amerických pralesů toužebně okolo přítele a ochránce svého javora nahoru vine, zdobíc květem svým jeho silné týmě a nalézajíc u něho podpory a záštity proti škůdcům; až pak bujný, zhoubný vítr oba vyvrátí a pochová v jednom hrobě. Krásný to obraz věrné, nešťastné lásky; ještě umírajíc pne se liána ouzkostlivě okolo druha svého a spolu zároveň vadnou a uschnou - umírají. -

Než poslyš truchlivý příběh nešťastných milenců, poslyš jej z úst mých, který jsem hleděl na jejich blaho a na jejich hoře, který jsem byl svědkem tajným jejich něžných a blažených hříček lásky. Mnoho se vypravovalo a vypsalo rozmanitých osudů milujících, do neskončenosti jest rozmnožen počet letopisů lásky, ale podobné milence a takové kruté utrpení nenajdeš nikde. - -

Ona byla krásná, jako obličej nebes, krásná jako Ty, Adélo má! krásná, jak si každý milenec maluje obraz milenky své v zápalu lásky. Byla samotná: on se byl na čas vymknul z měkkého ramene milenky své a pustil v zápas s hmotným světem, vylítl z lůna lásky do nepříznivých končin, hledati přítulného místečka pro sebe a milenku svou, a ona něžná, trpící, toužebná čekala na jeho návrat, unášena jsouc střídavě nadějí a bázní. Viděl jsem na dno duše její, jako vidíme na dno průzračného, čistého, krystalového jezera v Alpách. Kdo popíše touhy a city milenky, očekávající milence svého? Toužebným, položalostným, poloplesajícím okem hleděla mu vstříc k oné končině, odkud měl zavítat: šumících lístečků se tázala, co o něm šeptají, vysokého slunéčka se ptala, v které krajině ho vidí; větérky vítala, přicházející od něho; při každém zvuku zaklepalo jí srdce radostně: "To je on!" Tak se rozvitá dechem Ladiným růže toužebně kloní proti slunci; rozvírá vonná ňadra svá žhoucímu paprsku, až umře, až zvadne v jeho plápolu, sežžená ohněm milosti. - On se navrátil: v zářících se očích radostné blesky vyplněných nadějí, šťastné budoucnosti; klesli si v objetí bez slova, spojujíce jedním dechem dvoje naděje, dvojí lásku, dvoje štěstí. - Plamenem celování mluvili k sobě. V těsném neskončeném objetí lili si ze srdce do srdce blaženost vzájemné milosti. Jenom světlé jejich oči mluvily o vítaném štěstí, a bystrotou blesku přeletěla jim v bezpamětném objímání dlouhá, dlouhá doba. Konečně, nakojivše se plamenným proudem milosti, přešli v líbezný, hravý rozhovor, v rozhovor kochajících se duší. On vypravoval o krušných dobách, o smělém podniknutí, jak zápasil s osudem a vymohl na něm tolik místečka na tomto světě, v kterém by se směstnala skromná potřeba milujícího párku: ona mu šeptala o šťastných chvílech budoucnosti, jak vzdáleni od zištného, nepříznivého světa sami sobě žíti budou ve skrytém pokojném koutečku. - Byl jsem opět nepozorovaným svědkem jejich blaženosti, jejich nadějí v budoucnost, jejich veliké, samostatné lásky; bez závisti jsem patřil na ně, před pamětí mi planulo Tvoje celování, Adélo má! pnulo se rámě mé v duchu okolo Tvého štíhlého těla, a plesajíc těkala mysl má v prvních rajských dobách naší lásky! Ó, kýž bych býval v tu dobu jediným svědkem jejich štěstí! Ale viděl jsem ho již, onoho černého vyslance pekla, žíznivého blaha a krve spolutvorů svých; od milenců nepozorován, rovněž upíral na ně ďábelský svůj vzhled závisti a egoismu, a v hanebné zrádné duši své kul plány na jejich záhubu. Chvěje se na celém těle, sledoval jsem v bázni o milence jeho záhubné počínání, ach, oni nevinně hráli, ničeho nečijíce: tu najednou vyskočil -

ano vyskočil černý kocour z lomenice a pohltil v jednom velikém skoku oba nešťastné vrabce; neboť oni byli ti dva milenci, o jejichž v lásce neštěstí jsem zde vypravoval. V okamžení pochoval je onen loupežník v nelidském svém těle bez milosti, bez lítosti: já pak, jak již napřed praveno, zrosil jsem slzami sympathie jejich společný hrob, totiž onoho černého kocoura, a zpíval jsem tuto píseň o neobyčejných milencích a neobyčejné jejich smrti. -

Divíš se, necitlivý čtenáři! kterak jest možná s takovým lidským způsobem vypravovati o vrabčí lásce? Neodsuzuj mne! mnoho jsem vytrpěl, čta vaše zamilované povídačky, než mi napadla myšlenka porovnati lásku větší části vašich románových a novelních párků s láskou vrabčí! A ejhle! rozdílu velikého nenalezám. Hledal jsem ve vašich pověstech lidi, statečné lidi v plném rozkvětu lidskosti, v lásce; a nalezl jsem nejvíce vrabce, bídné vrabce s komisní, ošumělou láskou. "Nic jiného nedělali, lásku mleli," praví nám illyrská národní píseň. Představte nám pravého člověka, krále přírody, velikého, vznešeného, ctnostného, podnikavého, bořícího chrámy model, příkladného v štěstí i neštěstí, a budeme vás ctíti, pobožně vroucně čísti, v bídáckých však vašich hrdinách neuznáváme obraz svůj, a nepřestanete-li nás nimi hyzditi, počneme raději ideál svůj hledati mezi vrabci.



Václav Rodomil Kramerius - Železná košile



Hrad knížete Tolfi stál na vrcholku příkré a do moře daleko strmící skály nad bezednou propastí Scylou; vyhlídka byla z hradu na velmi krásný ostrov Sicílský přeutěšená. Sem se skrývali ze starých časů, když nevole domácí ourodnou půdu itálskou hubily, tací vězňové, za něž byla veliká výplata určena. Zde také zavřeny byly ve sklepích, z tvrdé skály pracně tesaných, ony ubohé obětě, které msta pronásledovala a zasáhla - msta temná, divoká, srdcí necitelných. Vivenčio, šlechetný a urozený, neohrozený v boji a ozdoba Neapole za dnů zlatých květoucího míru, tento mladý, udatný a hrdý Vivenčio vpadl v moc svého lstivého a nesvědomitého nepřítele. Byl vězeň Tolfisův a chřadl v osamělém žaláři skalním, jehožto dvéře se nikdy dvakrát neotevřely živému tvoru. Vězení toto podobno bylo prostranné kleci, jejížto strop, podlaha a stěny - pevně a hrubě zhotovené - z kovaného železa pozůstávaly. Vysoký strop jako klenutí vydutý měl sedmero oken, silnými železnými týčemi zamřížovaných, jimiž světlo a povětří do vězení se dostati mohlo. Kromě těch oken a navlas přiléhajících dvéří nebylo kolkolem ni škulinky ani štěrbinky po všech těch černých, hladkých a chladných železných stěnách. Železná postele s otepí slámy stála v jednom koutě a podle ní džbán vody a špatná nádoba s ještě špatnější potravou.

   Neohrozený Vivenčio přece se zděsil při vkročení do tohoto vězení, zaslechna, jak nemluvný průvodce jeho těžké dvéře vysoko nad ním trojnásobně uzavírá. Mlčení biřicovo zdálo se mu zvěstovati, že zaživa do svého hrobu sstupuje.

   Rytířovy vyhrůžky a prosba, jeho divoké volání o právní vyšetřování, jeho ouzkostlivé vyzvídání úmyslu svého nepřítele - vše to bylo nadarmo. Průvodčí slyšel, ale nepromluvil - právě příhodný pomocník, jenž nemá jazyku míti. Jak strašlivý byl tlapot při odchodu jeho! Ach, když poslední kročej ještě na ucho zvězněného dorazil, zmocnilo se ho studené předzvídání, že se mu nikdy více kročej lidský ni hlas člověka nezjeví. Snad již posledně byl tvor lidský uzřel. A tu pohlédl vzhůru k nebi jasnému a připomenul si na zemi krásnou, ach na svět spanilý, který tak rád měl i jehož také miláčkem byl! Život svůj měl dokonat - život, jehož byl teprv počal požívat. A kterak? Tajným-li otrávením, nebo vražedným přepadením? Nikoli, vždyť nebylo třeba sem ho odvléci. Snad-li hladem? Tisícerá to smrt za jednu! Ukrutnéť pomyšlení na mnohaleté zvěznění v tak hrozné opuštěnosti, kde duše lidská, všemu sdílení ustraněna, buď by musila v třeštění, nebo v hovadskou blbost upadnout.

   Ani té nejmenší naděje k uprchnutí: leč by v holých rukách byla založena Samsonova síla tohoto žaláře mocné železné stěny z základů svých vytrhati. A nebylo ani k nadání, že by kdy jeho nesmírlivý nepřítel milosti mu udělil. Jeho rychlé usmrcení - budiž i nejukrutnější rukou - nebyl úmysl Tolfiho; vždyť se to již státi mohlo, a nestalo se! Jistě tedy že byl určen ku pomstě nejvymyslnější ukrutnosti ukrytu býti; ale jakou pomstu si vymyslil tento pekelný nepřítel? Zdlouhavou smrt vyhladověním? Nebo ještě zdlouhavější osamělým vězením, v němž poslední jiskra života znenáhla uhasne; kde duch prve zmizí a tělo pak v prach a popel zpráchniví. Již byl večer, když Vivenčio do svého žaláře vstoupil, a temněji i hustěji zakrývala černá rouška noci hrůzu toho místa. Vězeň, pohřížen v tom strašlivém přemejšlení, sem tam se procházel ve svém žaláři. Ani zvon z hradu, ani z blízkého kostela neohlašoval ubohému změnu hodin. Ó jak často se pozastavil poslouchaje hlasu lidského! Však samotnost té pustiny, tato mlčenlivost hrobu - to vše není tak tiché a tak osamělé, jako jeho byl smutný stav tento. Mysl jeho klesla a zemdlený upadl na slaměné lůžko. Zde spaní poznenáhlu utišilo outrpně vědomost bídy jeho a sny sladké ukolíbaly ducha jeho k upamatování, jež mu bývalo známé, ale všem vězňům Tolfisovým vždy odcizenější a smutnější. Jak byl Vivenčio opět procitl, vyjasnilo se; však dlouho-li spal, nevěděl. Mohlo to býti časně ráno nebo večer; neznal jiného rozdělení času než proměnu světla a tmy. Ve snu tak blaženým se cítil - byl mezi příbuznými, jenž ho milovali, ach mezi miláčky, jenž ho milovali více, vřeleji než přítel - sen tento byl tak příjemný, že nešťastný procitna podruhé pocítil trpkost prvějšího děsného okamžení. Pochybuje a divě se hleděl kolkolem a vzal chtě nechtě hrst slámy z lůžka svého, jako by se tázal, co toto znamená. Však pamětlivost - ta věrná služebnice ducha - brzy odkryla temnou roušku předešlosti z prohlubně bezedné. To jím otřáslo a Vivenčio hlasitě kvílel pro uprchlý sen, jak by byl opravdovost býval.

   Utišiv se konečně, přehlížel pokojně a pozorlivě vězení své. Ach jasnější světlost denní jenom mu potvrdila to, co mu při šeru večerním předešlého dne na mysl napadlo, totiž nemožnost uprchnutí. Ale jak jenom kolem se poohlédl, poznovu dvě věci pozorlivost a zvídavost jeho povzbudily. Jedno mohlo býti mámení, omyl, ale druhé nebylo k zapření. Jeho džbán a nádoba s pokrmem - co zatím spal - byly blíže ke dvéřím popostrčeny. A byť i byl o tom pochyboval, jistě byl džbán jiné podoby i barvy a krmě byla jiná, lepší než včerejší. Byl tedy v noci navštíven? Ale kterak si sem ten neznámý přístupu zjednal? Což tak tvrdě spal, že by ho byl rachot závor a zámků na těžkých železných dvéřích neprobudil? A kdyby i to byl chtěl zapřít, tedy tím více bylo k víře nepodobnější, že by se byl přístup jinými - zdánlivě nemožnými prostředky - státi mohl. Neměl tedy hladem umřít? Ale tento tajemný způsob potravou ho zaopatřiti byl příčinou k důmnění, že má býti ode všeho lidského společenství odloučen. Co neméně pozornost jeho na se lákalo, bylo i zdánlivé zmizení jednoho z těch sedmi zamřížovaných oken v klenutí Vivenčiova vězení: dobře se pamatoval, že je znamenal i počítal, a jejich nynější počet i podivný soustav v nestejné odlehlosti od sebe nyní mu tím více do oka padal. Však k pravdě se více podobalo, že se mejliti mohl, než aby se byla ta velikánská železná litina pohnula; a protož i s tím se ukojil.

   Vivenčio pojedl beze strachu. Byl-li to jed, vždyť přece jenom nemohl Tolfiho vražednému úmyslu ujít a rychlá smrt, tať mu byla nejžádanější. Zdlouhavě a smutně tento den ušel. Byl té naděje, že při ustavičném bdění přes celou noc přece konečně neznámému na stopu přijde, jenž mu snad opět jako předtím potravu a nápoj přinese. Jediné jen pomyšlení na přiblížení se živého tvoru, jenž by mu byl snad mohl dáti nějaké vysvětlení o jeho osudu, an mu jest určen, podalo mu blažené útěchy. A kdyby jenom jediný přišel, zdali by se ho nemohl v zoufanlivém vztěku zmocnit nebo ho k outrpnosti pohnout a sliby nejštědřejší odměny k otevření žaláře přemluviti? A byť by i ten byl ozbrojen i všemu prošení a síle samé nepřístupný, což by se mu mohlo horšího stát jako očekávaná a žádaná smrtelná rána? Sladký to los v přirovnání s očekávaným ouplným zapomenutím! Noc nastala a Vivenčio bděl. Byl den a Vivenčio s hrůzou se divil. Tak tedy zemdleného přece jenom sen překvapil. Stál tu před ním nový džbán s vodou a nová nádoba s pokrmem. Na tom nebylo ještě dosti - když vzhůru poohlédl k oknům - spravedlivé nebe! - bylo jich jenom pět!! Tu nebylo klamu k nadání! Však co z toho mělo pojít? Do jaké podivné tajností plné peleše byl uvržen? Upřeně hleděl kolkolem, až mu oči přecházely; však ni stopy k uzření, jak by se ten makavý odiv mohl vysvětlit! Prohlížel a pátral u dvéří, byly-li otevřeny; ale maličkostí se přesvědčil, že jimi ani nebylo hnuto. Otýpka slámy, kterou byl předvečerem neouhledně ke dvéřím uvrhl, ležela na témž místě, a přece by byla musila nejmenším pootevřením dvéří dále postrčena býti. Zdali toto tajemství bylo v stěnách? Zdály se býti jediná pevná železná litina a štěrbiny všecky, kde se která nacházela, co nejoužeji byly pospolu spojeny. Ještě jednou - a opět vše kolem bystře zkoumal, pak i podlahu prohlížel a strop a věnec těch skoro strašidelných oken - ale nikde a nikde stopy k vysvětlení tohoto tajemství. Skorem zdálo se mu, že se vězení jaksi zoužilo; ale i to byl klam, z nenadálého zmizení dvou oken velmi lehce vysvětlitelný.

   S přehroznou ouzkostí očekával Vivenčio nejbližší noci. Noc přišla - ale zrádný spánek neměl ho překvapiti. Umínil až do rozednění po žaláři se procházet a vynasnažením všech smyslů neustále samou tmou po všem zjevení tak podivného úkazu pátrat. Asi dvě hodiny po půlnoci (tak počítal od té chvíle až do rozednění) pocítil jakési slabé třesoucí se hnutí na podlaze - ani nedýchaje pozoroval. To trvalo asi minutu, ale tak zlehka, že i toto hnutí za pouhou důmínku držel. Nenadále pocítil studený průtah větru nad sebou, a žena se tam, odkud se vítr zdál pocházet, klopejtnul přes něco, což držel za svůj džbán s vodou. Beze vší pomoci pozoroval dále, ale nic se nedálo po celou tu noc. Ráno se šeřilo - rozednilo se - s hrůzou pohlédl Vivenčio na okna vzhůru - viděl jenom čtyry. Počítal - ale napočetl jich jenom čtyry, páté okno snad ještě něco zakrývalo. Rozjasnil se docela den a osvěcoval každinký kouteček jeho žaláře; tu opět jiné předměty se Vivenčiovi namítly. Na podlaze ležely střepiny včerejšího džbánu a blízko těch, hned podle stěny, nově naplněný džbán a nádoba s jídlem. Klepal na všecky stěny - dosavád se zdály být jediná pevná nepohnutá zeď; bouřil na ně mocí a násilně; ale nic k vyšetření, že by kde byly duté. Ouzkostlivě opět pohlédl vzhůru - páté okno skutečně beze vší jiné změny zmizelo. Ani také více nemohl pochybovat, že skutečně vězení jeho kolem se zoužilo. Strop stál nížeji a protější stěny stejně tak se byly sblížily, co tři zmizená okna vynášela. Vivenčiova mysl se mátla. Jakýsi přeukrutný úmysl, pekelná nějaká muka a neslýchaný čin nejvymyšlenějšího trápení vězel za těmito hroznými přípravami.

   Takovouto péčí a ukrutnou nejistotou své budoucnosti soužen, seděl zde mlče v zamyšlení a hodina, jedna druhou stíhajíc, děsila ducha jeho strašlivými obrazy. Konečně vyskočil s hledem třeštěně pomateným. "Ano!" zvolal přehrozným hlasem, "tak jest, tak to být musí! Ďáble! Nelidský pekelníku, to-li tvá msta?" V pomatení uvrhl sebou na zemi - slze se mu vylily z očí a studený pot mu na čele vyrážel - v divém zoufání vlasy sobě rval z hlavy a vztěkem hryzl železnou podlahu - lál a proklínal Tolfiho, a hnedle zase zkroušeně se modlil. Když pak násilí bolesti a ouzkosti drobet ulevila, uvrhl sebou na zem a plakal jako dítě. Šero večerní rozlučujícího se dne ještě ho v takovém zoufání zastihlo. Nepožíval toho dne ani pokrmu, ani krůpěj vody neochladila jeho vyschlá ústa a po dvě noci ani oka nezamhouřil. Hlad a umdlení ho přemohlo. Okusil pokrmu, divokou hltavostí vodu svou vypil a sklesl jako zpitý na lože své, kdež ho divá ouzkost i ve spaní přeukrutnými sny trápila. Tu vyskočil ze spaní s bolestným nářkem a rozepjatými ráměmi chtěl sesypající se obydlí zadržovat; ale procitna ze sna a cítě, že dosti ještě má prostrannosti k oddýchání, poznovu zase usnul a strašlivými sny se trápil.

   Jitro čtvrtého dne rozjasňovalo se nad Vivenčiem; ale již byl bílý den, než se z omráčení svého docela vzpamatoval. Jak trapná těžkomyslnost ubohého napadla, když jenom t ř i ještě vybývající okna uzřel. Tři jenom okna a nic více? Zdálo se, jako by znamenala počet ještě mu zbývajících dnů. Tiše a ke všemu připraven měřil šíři i vejšku svého příbytku a pochopil patrně a s jistotou hroznou, co znamená nížící se klenutí i srážející se stěny. Zoužení jeho přepodivného vězení bylo nyní velmi patrné, ano makavé, než aby se bylo mohlo pomyslit, že to jen pouhá důmínka. Ale jakým to pekelným tajemstvím díti se mohlo, aby zdě, krov i okna beze všeho povyku, ano skoro nepatřně takříkaje se scvrkaly a do sebe srážely, tož mu bylo nepochopitelné - ale toto nepochopitelné skutečně se dálo a s tím i nejstrašlivější, nejzdlouhavější muka smrti. Jak rád by se byl nejvzdálenějším pomyšlením na nějakou jenom možnost osvobození potěšil, však medle bylo-li co k možnosti podobného k vymyšlení? Jaká to neslýchaná ukrutnost, ubohého tak zdlouhavým trýzněním umořit, den ke dni ho tak hrůzyplné smrti blíž a blíž podávat, beze vší útěchy náboženství, bez lidské přítomnosti a o samotě ho zanechat. O samotě měl zahynout - o samotě očekávat zpovolna se blížící smrti, jejíž nejvymyšlenější trápení právě v této zdlouhavosti a samotě záležela!

   "Nebojím se smrti," zvolal, "ale k smrti se připraviti musím; a byť i v tu chvíli přišla se vší hrůzou svou, mohl jí snad, jak myslím, vstříč jíti! Ale jak a čím do té poslední chvíle ještě zmužilost svou udržím? Přečkám-li ještě ty tři velmi dlouhé dny a noce? Žádná moc ve mně není s to tuto strašlivou obludu ode mě zahnat. Ó kýž bych beze smyslů do náručí jejího padl! Ach celý svět bych dal za tvrdé, za věčné usnutí." Při takovém nářku a kvílení znamenal Vivenčio, že nádoba jeho s pokrmí i džbán s vodou jako obyčejně vyměněni byli. V takové zoufalosti napadla mu myšlénka k jedinému ještě osvobození. V noci umínil si v tom okamžení, jak ucítí ono třesoucí se hnutí a průtah větru, že hlasitým voláním ouzkost svou najevo dá. Vždyť pak musil být někdo nablízku v tom okamžení, když se mu jídlo podávalo; snad by bylo ucho lidské přítomno, snad ucho bídě lidské nakloněné. Ano, přinejhorším mohlť dozvědíti, co ho přece očekává: raději jistotu nejukrutnější než budoucnost nejistému zdání a traplivým snům rozpařené obrazotvornosti zanechanou.

   Noc se přiblížila a nepohnutě jako socha stál Vivenčio, ani se nepokusiv dýchat, by i nejslabším hnutím dychtivě očekávané přiblížení člověka sluchu jeho neušlo. Takto tělesně i duševně nejostřejší pozorností se namáhaje, napadlo mu, že by na podlaze leže všecko hnutí pod sebou ještě zřetelněji zpozorovati mohl. Nedlouho tak ležel, vtom se podlaha pod ním pohnula. Vivenčio vyskočil a křičel, co hrdla měl, o pomoc. Zase poslouchal tiše. Průtah větru nepocítil, bylo ticho jako v hrobě a odpověď se žádná neozvala. Tu se dal do pláče usedavého, a obnovenou ouzkostí na zemi padna, kvílel: "Ach Bože, Bože dobrotivý, jenom ty mně pomoci můžeš, nebo mně síly dopřát v nastávající zkoušce!"

   Poznovu se rozednívalo nad ubohým vězněm a s obnovenou strašlivostí hleděl shůry němý hlásatel jeho brzké zkázy na něj. Dvě okna, dva dni - a bylo po všem. Čerstvý nápoj, čerstvá krmě jako prve. Tajné navštivení stalo se a Vivenčio nebyl vyslyšán. Jak hrůzyplná byla ta němá odpověď na úpěnlivou prosbu jeho! Strop vězení jeho vznášel se sotva na střevíc zvejší nad ním. Zdě stály od sebe tak blízko, že nevynášela šířka ani šest kročejů. Hrůza nad hrůzu pojímala opuštěného vězně. Ale hluboká bolest jeho nejevila se více hlasitým lkáním. S založenýma rukama a zaťatými zuby, krví zalitýma, ustavičným bděním uslablýma očima, jenž divoce sem tam se po podlaze zmítaly, těžkým rychlým oddýcháním a kvapným kráčením procházel se neúnavně v omámení a zamyšlení sem tam. Kdož pochopí, kdož vysloví a kdo popíše hrůznou temnost myšlének jeho? Co osud smrti, pod nímž znenáhla oddýchává, bylo myšlení jeho a nebylo k přirovnání i s tím nejhrůznějším všeho lidského bědování. Vtom upřel se nenadále zrak jeho na železnou stěnu nad lůžkem. Slova na ní stála - slova, psána rukou člověka! Padl na to místo; ale krev se mu zarazila v žilách, an četl:

   Já Ludovíko Sforza, omámen penězi knížete Tolfi, vynaložil jsem práci a přemejšlení tří let, abych tuto pekelnou slávu umění svého zhotovil a vyvedl. Po dohotoveném díle zavedl mne sem jednou zrána nevěrný Tolfi - víc ďábel než člověk - pod zámínkou, abych se přesvědčil sám o prospěšnosti práce své, a tu mne obětoval samého novému vražednému nálezu mé umělosti, abych takto ani nemohl tajemství vyzraditi, ni opět co podobného vyhotoviti. Odpustiž mu to milosrdné nebe, jakož i sám doufám, že mně, nástroji tak pekelného nápadu, odpuštěno bude! Bídníče, jenž toto čteš - buď kdo buď, uvrhni se na kolena svá a vzývej, jako já, toho o milosrdenství, jenž tobě sám jediný může síly dopřáti, by ses mohl pomstě Tolfiho, jeho vražednému nástroji s pokojnou myslí oddati, an budeš v málo hodinách rozmačkán, jako jím rozmačkán byl ten, jenž ho zhotovil!
Z hlubokosti ducha zavzdychl Vivenčio. Jako vražednou ocelí protknutý stál zde s vyvalenýma očima, těžkým dechem a třesoucíma se rtema, ustavičně na nápis upřeně hledě. Bylo mu, jako by ho byl hlas z hrobu napomínal. Naděje všecka ho opustila. Zde stál ortel smrti jeho málo několika, ale velmi strašlivými slovy. Nejbližší budoucnost se mu zjevila odhalená, velikánská a strašlivá. Temeno jeho cítilo již skoro spadající hrůznou tíži, zdálo se mu, jako by ho již obrovské rámě železných stěn svíralo a kosti v něm praskaly. Jako bez sebe hledá v oděvu svém nějaký nástroj smrti. Sám se škrtí vlastní rukou - ale nadarmo. Divoce hledí na stěny a volá vztěkem nejstrašlivějším: "Předejdu vás a vaše určení, o vás si hlavu roztříštím." Trnoucí potupný posměch zoufanlivosti prsa mu protkne. "A proč bych to činil," vzdychá, "vždyť i ten člověk byl, jenž první v divokém objetí vašem skonal; dočkám se osudu svého jako on!"

   Slunce se rozloučilo s světem a večer nastal; Vivenčio hleděl okny, již sníženými, na zlaté papršlky jeho. Radostný pocit projel duši jeho. Bylať to sladce bolestná vazba, jenž ho v tom okamžení naposled ke světu poutala. Napřáhl se a vysoukal až vzhůru k oknu, kde se za mříži držel a do rozlehlé spanilé dálky hleděl. Ach, co viděl a slyšel, zdálo se být právě proto zavedeno, aby tím spanilým vyhlídnutím smyslové ubohého, ode všeho světa opuštěného docela pomateni byli! U východu dlouhého průduchu ve skále vytesaného lesklo se přívětivé nebe, zapadající slunce, rozlehlé moře a v dálce veliké zábřezí sícilské se háječky svými olivovými, světle zelenými trávníky a tmavými rozmarýnovými lesy. Ach jak příjemně vál větřík západní naplněn vonnými párami! Vivenčio lapal po něm jako ryba na suchu po vlně ji zasahující. Spanilost té krajiny při večerní jasnosti a vzdálené hučení vln mořských tak velmi občerstvilo jeho zemírající srdce jako rosička, jenž vypráhlou ovlažuje zemi. Kterak zíral a hleděl ven, brzy jednou, brzy druhou rukou se drže anebo oběma mříží se chopiv, až pak zemdlený, ruce maje naběhlé a opuchlé, zas dolů spadl v hlubokém zmámení! Nic o sobě nevěděl; jedině se mu zdálo, jako by opět byl na svobodě a v boji krutém, uprostřed hluku a zvuku válečného; střelba a břinkot zbraně daleko a široko se rozléhala a krutý křik a zvuk bojujících v uchu jeho líbezně zněl. Když zase ze mdlob svých procitl, zmizelo jeho prvejší spanilé podívání i sen a bylo již tma. Ach tak přece ještě jednou oučastna se stal nejlíbeznějšího pohledu v přírodu kouzelnou; ještě jednou papršlek zapadajícího slunce zrak jeho potěšil a okusil krásného pohledu na přívětivou zelenost olívy a na modro hladiny mořské. A co více?! Vždyť uzřel v daleké odlehlosti i lodě, mnoho lodí sem tam se zmítajících viděl, ano domníval se, že i lidi na nich patrně dost zří. Ale to mohl býti jenom přelud, jen sen - ale sen líbezný, ubohému nové síly dodávající. Přál si, aby byl na lodi, zmítán největším vztěkem rozjižených vln, nebo bídně morovinou stižen a života syt, jen aby mu lze bylo tam na těch odlehlých trávníkách duši svou pustit: důvěřoval se lehčeji umřít než v této přesmutné samotě. Temnější a pomatenější byly myšlénky a city jeho; jako těžce podnapilý ležel v hluboké pitomosti. Ani hlad, ani žízeň se nehlásily, ačkoliv již po tři dni ani krůpěj vody vyprahlý mu jazyk neovlažila. Takto trval, střídmo sedě nebo leže, buď spal, nebo bděl, buď mlče se zamyslil, nebo nepamětlivě nahlas mluvil sám k sobě o nepraví, jenž se mu děje, o přátelích a milých svých, o domovu a strašlivé budoucnosti; ale při tom všem hluk vzdálený a leckdys ránu přece se mu zdálo, jako by slyšel. Podobalo se, že válka, dosavad krutě vedená, ku krajinám těmto se blíží. Ale při všem namáhání sluchu nebylo lze, aby rozeznal, z které strany ten temný hluk pochází anebo je-li to jen mámení či skutečnost.

   V tak přebídném stavu zastihlo ho sedmé jítro, mohlo-li jítrem nazváno býti něco málo světla, jenž slabě ještě jediným pozůstalým oknem do temného žaláře zapadlo. To všecko nebylo by jím pohnulo, ale změna pod ním nanejvejš ho zděsila. Nebylo to více lůžko, na němž ležel; proměnilo se v máry. Divoce se vzchopil, a udeřil se do čela o strop, jenž se byl tak velmi snížil, že nemohl více Vivenčio rovně se postavit. "Staň se vůle boží!" vzdychal na máry ulehna. Železná postel proměnila se uměleckým nastrojením Ludovíka Sforzy tajnýma perama, kteráž srážející se zdě tiskly, v máry a takto ta nepochopitelná proměna se dála. Takto měla býti ouzkost a zoufalost ubohé obětě nanejvejš vypnutá; a protož i poslední okno vydávalo jen sporného světla - na znamení hasnoucího již života.

   Vivenčio seděl na márách svých; pak klekl a modlil se nábožně a poslední slze pod klapkami se mu vylily. Povětří kolem zdálo se mu býti zhoustlý a těžce dýchal; anebo mu jen bylo tak těsně okolo srdce, poněvadž pro zužující se zdě ani nemohl rovně stát, ani natažen ležet? Ale dokonávající již síla životní a umořený duch byli ti tam, ze všech vezdejších traplivostí vyvázlí. Naděje zmizela všecka; a strach se v něm více neozýval. Jenom silnější a silnější jakýsi zevnitřní hluk a lomoz i patrně na ucho zvězněného zarážející rány střelné, jenž se daly sluchem dobře rozeznat, ustavičně ještě po celý den pozorlivost Vivenčiovu povzbuzovaly. Ach kýž by mu byla msta nyní poslední zasadila ránu, nebyl by ji pocítil ani znamenal. Ale možnost takového zpitomění milosrdnou přirozeností také si Tolfi nápřed vypočetl a i této vyhověl.

   Hluk a lomoz zvenčí byl neustále silnější, střelba vždy bližší a bližší a Vivenčio, plný obdivení, nevěděl, co ještě se díti bude. Již bylo pozdě večer; nenadále udeřila násilná rána na zvon nesmírný a zazněla v ucho Vivenčiovo. Uhodila jedna. Zvuk byl tak blízký a tak omráčivý, že se zdál mozek protčnout, a desateronásobné odrážení jako při hřímání hučelo po všech jeskyních skalních. Nato následoval všeobecný praskot po celém stropě a po všech stěnách, jako by se chtělo všecko najednou sesypat. Vivenčio vzchopil se a napřáhl rámě, jako by chtěl mocí obrovskou shrkající stavení zadržet. Ale zdě jenom zoužily a zase všecko utichlo. Strop mu již zasahoval na lébku, ač seděl celý shrbený; jen o několik pídí níže - a bylo po všem. Tělo jen se ještě škubalo, lapal po větru, ruce jeho dosáhly na obě stěny a nohy se mu protáhly. Takto ležel k smrti utrápený Vivenčio, až poznovu zvon zazněl a hrčení a praskot opět se ozval; praskot za praskotem následoval a střelba zvenčí tak byla násilná, až se pod Vivenčiem podlaha tak náhle otřásla, že se docela pomámený na zem svalil.

   Slunce z hustého mraku vysílalo sporné papršlky a obloha se kolkolem zatahovala, jako by černou rouškou svou chtěla slavit pohřební průvod ubohého Vivenčia; ale slunce mocnější protrhalo a rozehnalo mrak a v nejkrásnějším lesku zapadlo do hlubiny moře nesmírného. Vivenčio procitl ze sna věčného. S těžkým oddýcháním vyjevil, že dosavad živ jest; znenáhla pootevřel hluboko zapadlé oči, opět je zavřel a opět otevřel, zíral a zíral upřeněji, hleděl okolo sebe a - Bože milosrdný!! - uzřel se na lůžku pohodlném, okolo sebe své věrné druhy a sloužící. Nevěděl, co se s ním děje, živ-li či to jen sen mámící - snad všecko, co snesl, jen zdání? Nikoli však, vždyť se cítil tak slabým, tak zemdleným, všecka síla jeho zmizela, že mu nebylo lze ani rukou více pohnout. A přece se nacházel uprostřed věrných svých přátel. Jaký to div, jímž byl jistě již smrti z náručí vydrán? Ty a podobné myšlénky se namítaly Vivenčiovi v prvním okamžení svého procitnutí.

   Když se takto chvíli byl kolem poohlédl, přistoupil k němu kmet, v němž Vivenčio lékaře seznal, a žádal, aby přijav něco málo léků, pokojně ležeti zůstal a ani slovem se na nic nedotazoval dříve, než by opět potřebné posily došel. Nemocný tedy uposlechl rady rozšafného starce, a odpočinuv pokojně několik hodin, takto se docela vzpamatoval. Přátelé ho hlídali po celou noc a Vivenčio, něco málo posilňujícího pokrmu poživ, líbě usnul a do bílého dne pokojně spočíval.

   Na ráno procitna, tak se posilněným pocítil, že, ovšem ještě slabým hlasem a mdle, přece však zřetelně, mohl se přístojících tázat a o vyjádření všeho, co se s ním děje, požádat. Přítomný lékař, jenž vyšetřil, že mladost Vivenčiova více oučinkovala než líky jeho, neodepřel mu žádost tuto a starý Kavallo, Vivenčiův spoludruh v bitvě i v žertovném šermu, jal se mluviti takto:

   "Po nešťastné bitvě za Vidunou, kde tě krvežíznivý Tolfi sám rukou svou zajal, prchalo sice vojsko naše až do nejbližšího lesa. Zde ale rozstavení ostrostřelci pojednou se obořili na nepřítele, stálým pronásledováním našich umdleného, a tak na něj dotírali, že, ač pevně stál a neohrozeně se bránil, přece konečně ustoupiti musil. Tolfi zůřil, projížděl zástupy a všecek svůj lid do boje hnal; ale nadarmo: toho dne nemohl více rozplášené své vojíny sebrat. Zástupové jeho řídli a Tolfi chtě nechtě musil ustupovat ze všech stran. Naše vojsko tak velmi ho tisklo, že se musil s několika jenom praporečky přes řeku pustit. Zde ho zaskočili naši a docela ho od ostatních jeho zástupů oddělili. Jeho spojenci Grimaldi, Toldo a Banieri se vzdali, druzí pak byli rozplášeni. Tolfi se prosekal s neustále řídnoucím zástupem svým až na hrad svůj. My ouprkem za ním hnali, a než se ještě mohl do hradu vedrat, k bitvě jsme ho přinutili. Tolfi se bránil co lev, ale nemoha moci veliké odolat, s velikou ztrátou se uvrhl do hradu svého, v němž se chtěl pevně zahradit. Však času mu nezbývalo hrubě: my hrad obstoupili ze všech stran, i z mořské strany koráby naše se okázaly, a počavše outokem hnáti, po mnohém namáhání a odporu nepřátel konečně pozdě na noc hradu jsme se zmocnili. Zůřivý Tolfi řičel, když jsem první s zástupem svým hradby přelezl, co zatím druzí, vrata u bran vypáčivše, v nesmírném počtu do dvorce se vedrali. Tolfi dotíral mečem na nás, jeden však z zbrojnošů, meč mu z ruky vyraziv, jeho se chtěl chopit; vtom Tolfi vytáhna dýku vojína protekl, že se hned zvrácel, a zvolaje: "Pomsta má nesmí překažena býti!" úprkem se hnal po dvorci k jakémusi průchodu, kde, jednomu z pacholků svých rozžatou pochodni z rukou vytrhna, v průchodu s ní zmizel. Maje za to, že tajným průchodem míní uprchnout, pustím se za ním a několik mých věrných se mnou. Průchod se kroutil sem tam, vždy hloub a hloub, až jsme opodál uzřeli jeskyň velikou a rozlehlou, v níž se množství nacházelo velikých i malých železných kol a strojů s závažími náramné tíže, z nichž některá, kdožví jak hluboko do propasti velmi dlouhé a široké visela. Zde jsme spatřili Tolfiho, jak právě dýkou svou lano nesmírné tloušťky přeřezává. My se zarazili, nevědouce, strojí-li nám ouklady. Tolfi ale zpozorovav nás tím rychleji lano řezal zvolaje: "Nebudeť více, koho hledáte, pomsta má ho rozdrtila!" Sotva domluvil, naříznutý provaz praskl, závaží na něm spadlo a při ukrutném praskotu a bouchání, jenž z kol, přenesmírnou rychlostí se točících, pošlo, rozstupovala se zadní zeď a my uzřeli člověka na márách ležícího. Sotva to i Tolfi zočil, podivem jako zaražený vzkříkl zuřivě: "Pekelné mocnosti, jenž mne pronásledujete, jakým omylem stalo se, že jsem nepravé závaží uřízl? Však proto pomstě mé ujíti nemá!" Závaží došlo, kola se přestala točit a Tolfi vtom, když jsme na něj dorážeti chtěli, se rozběhna skočil přes prohlubeň a - padl do hlubiny bezedné, z níž jenom temné bouchnutí jsme zaslechli. Bezpochyby že se dříve, než dopadl, na závažích rozdrtil. Žes ty onen domnělý mrtvý na márách, dozvěděli jsme brzy od vlastního zbrojnoše Tolfiho, jenž, trýzněn jsa, všecky ohavnosti pána svého vyznal, doloživ se, že Tolfi, hned tě zajal, s tím doložením tebe na hrad poslal, aby tě bezmeškání do železné košile (tak nazývají zde toto ukrutné vězení, poněvadž při posledním sražení zdí vše to železo, na tělo člověka přilehše, kosti v něm všecky zdlouha rozdrtí) oblékli. Průvodčí tvoji ale omeškali se, a tudys později se dostal do vězení, sice bys již dávno byl života zbaven. Doložil i zbrojnoš, že pán jeho, bezpochyby chtě tobě kvapně a jednou ranou smrt udělat, dřív než by tě snad ještě přátelé tvoji osvobodili, kvapně chtěl závaží pustit; v pomatenosti ale a ve svém vztěku přeřízl druhý provaz, na němž viselo závaží stahující, a jak brzy se kámen do prohlubně svalil, druhé závaží, nemajíc odporu, kvapem železné stěny tvého vězení roztáhlo. Tys ale o sobě nevěděl. My tě vynesli, dobře opatrovali a zkušenému lékaři odevzdali, jehožto pomocí teprv třetího dne jsi zas poprvé k sobě přišel. Hrad jest v moci naší a kaž nyní, co s zajatými díti se má."

   Vivenčio se uzdravil opět, ale trud a zasmušilost ho opoutaly navždy. Vězně všecky rozpustil na svobodu a kázal železný žalář, aby všecka památka předešlé krutnosti odstraněna byla, zbořit a všecko to místo vyplnit zemí, pod níž hluboko ukrutný Tolfi spočívá.