. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Facebook
Alpy, informace, aktuality, fotografie, videa, doporučení, ceny, popisy cest, aktuální počasí, ubytování v horských chatách, zkušenosti, aktuální situace, dopravní info

17. listopadu 2010

Co to je homeopatie a mé zkušenosti s léčbou homeopatiky



Homeopatie má už zhruba dvě stě let starou historii. V současné době je homeopatie asi nejrozšířenějším oborem alternativní medicíny. Používá různé přírodní látky, rostliny, minerály a živočišné produkty ve velmi zředěném stavu. Homeopat hledá homeopatický lék pro určitého člověka a jeho nemoci. Tato čínnost je odborně velmi náročná a může ji tedy úspěšně vykonávat jen vzdělaný homeopat. Homeopatický lék by měl být vždy lékem pro konkrétního člověka s jeho konkrétními problémy. Ve velmi jednoduché podobě může být homeopatie praktikována i jako domácí léčba nebo samoléčba podle homeopatických příruček, ve kterých lze nalézt vhodná homeopatika na různé nemoci, potíže a stavy obvykle i s přihlédnutím na typ konkrétního pacienta.

Co říká Wikipedie:
   Homeopatie je léčebná metoda používaná zejména v alternativní medicíně. Je založená na zkoumání pacienta a jeho symptomů jako celku, kterého potom jako celek i léčí (princip totality symptomů). Používá vysoce ředěné (tzv. potencované) látky, které ve vyšší dávce u zdravého člověka vyvolávají příznaky podobné těm, jaké má léčená choroba (princip minimální dávky a princip podobné léčí podobné). Účinnost metody ani fungování jejích principů však nebyly spolehlivě vědecky prokázány a je přijímána kontroverzně.
   Homeopatickou teorii zformuloval německý lékař Samuel Hahnemann v roce 1810. V současnosti homeopatické metody provozují mnozí léčitelé i někteří lékaři. Česká lékařská společnost JEP se od homeopatie jako celku v roce 2005 stanoviskem svého předsedy distancovala, některé státy, lékařské instituce i pojišťovny ji však akceptují nebo tolerují. I vztah homeopatie a lékařské profese se v různých zemích liší - např. v Itálii se smí homeopatii věnovat pouze lékaři, naopak ve Švédsku je homeopatie lékařům zapovězena.
Tolik Wikipedie

   Takže může to fungovat a má to nějaký léčebný význam? Nad tím jsem se zamýšlel než jsem homeopatii také vyzkoušel. Podle mě dostupných informací nehrozí žádné negativní vedlejší účinky takovéto léčby, pokud lék vybere zkušený homeopat. Vyzkoušel jsem to tedy. Když mě začínalo bolet v krku zkusil jsem volně dostupný homeopatický lék a ono to asi fungovalo - bolet v krku mě přestalo přes to že jsem jiné léky nebral. Možná to byla náhoda. Chtěl jsem zkusit něco terapeuticky složitějšího a z trochu jiné oblasti. Celý život jsem nesnášel horko a poměrně dobře snášel zimu. Horké letní dny pro mne byly zvláště velkým utrpením. To se ale před dvěma lety najednou změnilo a všechno bylo obráceně. I mírný chlad byl pro mne velmi nepříjemný a tuhá zima byla pro mne doslova utrpením a to i psychicky. Na dovolené ve Španělsku mi vůbec nevadily ani téměř 40ti stupňová vedra. Tato změna se týkala i méně extrémních teplot. Celkově mi bylo pořád spíše chladno. Něco se v mém organismu asi změnilo. Lékaře jsem s tím neobtěžoval, protože takové potíže klasická západní medicína většinou neřeší. Žádný konkrétní lék na to neexistuje, protože pro to není žádná diagnóza. Zkusil jsem navštívit homeopatku - ta by přece měla umět léčit komplexní problém celého člověka a ne jen na základě laboratorních vyšetření předepsat nějaká farmaka.

   Paní homeopatka na mne působila velmi příjemným dojmem. Věnovala se mi skoro hodinu, za což si nechala náležitě zaplatit, ale proč ne, když mi to třeba pomůže. Nějak musí taky žít a platit za pronájem ordinace. S tím jsem problém neměl. Překvapilo mne, že ji zajímalo hlavně jaké mám problémy, jak žiju, co rodina. Prostě můj nejen fyzický stav, ale i psychický stav. To jsem u žádného normálního lékaře nikdy nezažil. Potom mne chytla za ruce a zkoumala jaké homeopatikum a jaké dávkování by bylo pro mne nejlepší. Když jsem se začal divit, co je to za podivnou magii, vysvětlila mi že se jedná o docela normální způsob, který se dá běžně naučit a že by to měli dělat všichni lékaři když jde o dávkování a způsob užívání léků. No ale normální lékaři na to nemají čas a taky tomu nevěří. Ale zní to logicky, není každý tabulkový případ a rozhodně se o osobní přístup k pacientovi v tomto případě jedná. Moc zajímavě jsem si s homeopatkou popovídal a abych to zkrátil nakonec jsem dostal dvě různá homeopatika, která jsem si v lékárně zaplatil a vyzvedl. Jeden den tři malé kuličky z jedné tubičky, druhý den tři malé kuličky z druhé tubičky a tak pořád dokola 2 měsíce. A v létě je mi zase horko a zimě zima, zkrátka to pomohlo. Nevím jestli proto, že jsem této homeopatické léčbě věřil, ale v každém případě to u mě fungovalo. Na důvodu mi zase až tak nezáleží.

18. října 2010

Do konce roku 2010 je čas na výměnu autolékárničky za novou



Do konce roku 2010 je čas na doplnění nebo výměnu obsahu autolékárničky. Za novou lékárničku zaplatíte podle odhadů o nejméně 100 až 150 korun více než dosud. Vyhláška 283/2009 Sb. předepisuje kvalitu zdravotnických prostředků a nové komponenty. Musíte si dávat pozor při výběru autolékárniček, vyhláška totiž stanovuje pouze základní požadavky na kvalitu autolékárniček a není proto garantem jejich skutečné funkčnosti.

   Kromě zdravotnického materiálu je součástí nové autolékárničky také přehledný obrázkový a textový návod na poskytnutí první pomoci při autonehodě. Jedná se jen o stručný návod, protože se předpokládá, že řidiči znají zásady první pomoci minimálně z autoškoly. Na místě nehody má pak tento návod sloužit hlavně pro připomenutí základních postupů v případě zmatku nebo paniky. Asi nejdražší součástí výbavy nové autolékárničky je termoizolační fólie. Nově přibude také resuscitační maska.
   Naopak z povinných náležitostí zmizí třeba špendlík, který je podle odborníků zbytečný, z vyhlášky vypadla také zmínka o tom, že obvazy musí být sterilní.

Nový obsah autolékárniček je povinný od 1. ledna 2011:
Obvaz hotový s 1 polštářkem (šíře 8 cm, savost 800g/m2) 3 ks
Obvaz hotový se 2 polštářky (šíře 8 cm, savost 800g/m2) 3 ks
Šátek trojcípý z (netkaného) textilu (délka stran nejméně 960 x 1360 x 960 mm) 2 ks
Náplast hladká cívka (velikost 2,5cm x 5m, min. lepivost 7 N/25 mm) 2 ks
Náplast s polštářkem (velikost 8cm x 4cm, min. lepivost 2,5 N/cm) 6 ks
Obinadlo škrtící pryžové (60 x 1250 mm) 1 ks
Maska resuscitační s výdechovou chlopní a filtrem schválená jako zdravotnický prostředek 1 ks
Rouška plastová (20 x 20 cm, tloušťka 0,05 mm) 1 ks
Rukavice pryžové (latexové) chirurgické v obalu 1 pár
Nůžky se sklonem v antikorozní úpravě se zaoblenými hroty – délka 15 cm 1 ks
Isotermická fólie (rozměry min. 200 x 140 cm) 1 ks
Letáček o postupu při zvládání dopravní nehody 1 ks

   Základním doporučením při nákupu nové autolékárničky je vybírat si autolékárničky splňující vyhlášku 283/2009 Sb. Většinou by tato informace měla být uvedena na obalu lékárničky a hlavně je důležité koupit lékárničku u odborné firmy - třeba v lékárně.

   Důležité je také správné umístění lékárničky, která by rozhodně neměla zůstávat za oknem auta. Nově bude také třeba sledovat datum expirace a v případě použití vždy zase obsah doplnit podle seznamu ve vyhlášce. S dobře vybavenou lékárničkou a základními znalostmi o poskytnutí první pomoci můžete zachránit život někomu z vašich blízkých nebo může být život zachráněn v případě potřeby i vám.

1. června 2010

Kudy autem do Itálie

Jak se vyhnout kolonám při cestě do Itálie

Pokud vyrážíte autem do Itálie mimo hlavní letní nebo zimní sezónu, tak na volbě trasy až tak moc nezáleží. Opačný případ nastane v případě, kdy se kromě vás na cestu vydají ještě další statisíce turistů nebo lyžařů. Pak je poměrně důležité znát možnosti kudy se vydat a rizika spojená s jednotlivými trasami.

   V první řadě je dobré si uvědomit, že na poplatcích za rakouskou dálniční známku se šetřit asi nevyplatí. Pravděpodobně bude výhodnější za dálniční známku zaplatit a využít k cestě dálnici. Dále počítejte s tím, že pokud nepojedete přes Vídeň a dále po dálnici A2, tak se nevyhnete ani dalším poplatkům za tunely nebo zvlášť placené úseky rakouských dálnic.

   Nejzápadnější cesta vede přes Rozvadov, Mnichov, Innsbruck a Brenner. Tady se platí poplatek za dálnici mezi Innsbruckem a Brennerským průsmykem. Dopravní problémy bývají v okolí Mnichova, na dálnici od Mnichova k hranicím s Rakouskem a v oblasti mýtnice na dálnici za Innsbruckem.

   Můžete zvolit trasu přes Salzburk a dále po Tauernské dálnici A10 do Villachu. Tady se platí za průjezd tunely na dálnici A10. Dálnice A10 v oblasti Tauernského tunelu je asi nejrizikovějším úsekem v Rakousku. V době extrémního provozu zde můžete narazit až na 40km dlouhé kolony a čekat můžete až několik hodin.

   Poměrně málo rizikovou trasou je průjezd přes Alpy po dálnici A9. Zde narazíte na dva placené tunely. Na dálnici A9 bývá mnohem méně problémů než na západnějších trasách, protože pro většinu řidičů ze západní části Evropy už je to příliš velká zajížďka. Nárazově se zde mohou tvořit kratší kolony před mýtnicemi u tunelů, ale zpravidla to bývá bez problémů.

   Pokud jedete z Moravy, tak nejspíš zvolíte trasu přes Vídeň, Graz a Villach po dálnici A2. Tady tak velké dopravní problémy nebývají a nezbývá než ji doporučit.

   Obecně se předem dá jen velmi těžko určit trasu tak aby jste se vyhnuli všem dopravním problémům. V období velkého provozu stačí jen drobná nehoda a může se na kterékoli trase vytvořit veliký dopravní problém, který pro vás bude znamenat veliké zdržení. Největší provoz bývá o víkendech na začátku, v polovině a na konci prázdnin. Těmto víkendům je lepší se při plánování trasy přes Rakousko raději vyhnout. Pokud to není možné, tak se alespoň vyhněte dálnici A13 na Brenner a A10 u Tauernského tunelu v období půlnoci z pátku na sobotu do sobotního večera.

Šťastnou cestu bez nehody a dopravních problémů

19. dubna 2010

Karel Havlíček Borovský - Milenců hrob



Slze, vřelé slze, z hlubiny duše kanoucí, plakal jsem nad strastným osudem dvou milenců! V rajských chvílech blaženosti lásky zachvátila je černá ruka prosaické zištnosti, neznající, co jest spojený dvou milujících srdcí plamen, a necitelně stírajíc s vonných bylin květ a sladkou mannu. Ó, Moje Adélo! ty jediná duše na tomto chladném sobeckém světě, která jsi prohlídla do hlubiny mých citů, která jsi jediná ve hvězdné, májské noci cítila elektrické tluky srdce mého na prsou svých, kde toliko jasné nebe, dárce lásky a krásy, slyšelo naše žhoucí celování - tobě, moje sladká duše! věnuju tyto soucitné slze, jimiž jsem zrosil hrob nešťastné lásky. Liju je, liju na pěknou tvou báseň, již co blahou upomínku u srdce nosím a mnohonáctekrát denně čítám, a v které se slabounká něžná liána amerických pralesů toužebně okolo přítele a ochránce svého javora nahoru vine, zdobíc květem svým jeho silné týmě a nalézajíc u něho podpory a záštity proti škůdcům; až pak bujný, zhoubný vítr oba vyvrátí a pochová v jednom hrobě. Krásný to obraz věrné, nešťastné lásky; ještě umírajíc pne se liána ouzkostlivě okolo druha svého a spolu zároveň vadnou a uschnou - umírají. -

Než poslyš truchlivý příběh nešťastných milenců, poslyš jej z úst mých, který jsem hleděl na jejich blaho a na jejich hoře, který jsem byl svědkem tajným jejich něžných a blažených hříček lásky. Mnoho se vypravovalo a vypsalo rozmanitých osudů milujících, do neskončenosti jest rozmnožen počet letopisů lásky, ale podobné milence a takové kruté utrpení nenajdeš nikde. - -

Ona byla krásná, jako obličej nebes, krásná jako Ty, Adélo má! krásná, jak si každý milenec maluje obraz milenky své v zápalu lásky. Byla samotná: on se byl na čas vymknul z měkkého ramene milenky své a pustil v zápas s hmotným světem, vylítl z lůna lásky do nepříznivých končin, hledati přítulného místečka pro sebe a milenku svou, a ona něžná, trpící, toužebná čekala na jeho návrat, unášena jsouc střídavě nadějí a bázní. Viděl jsem na dno duše její, jako vidíme na dno průzračného, čistého, krystalového jezera v Alpách. Kdo popíše touhy a city milenky, očekávající milence svého? Toužebným, položalostným, poloplesajícím okem hleděla mu vstříc k oné končině, odkud měl zavítat: šumících lístečků se tázala, co o něm šeptají, vysokého slunéčka se ptala, v které krajině ho vidí; větérky vítala, přicházející od něho; při každém zvuku zaklepalo jí srdce radostně: "To je on!" Tak se rozvitá dechem Ladiným růže toužebně kloní proti slunci; rozvírá vonná ňadra svá žhoucímu paprsku, až umře, až zvadne v jeho plápolu, sežžená ohněm milosti. - On se navrátil: v zářících se očích radostné blesky vyplněných nadějí, šťastné budoucnosti; klesli si v objetí bez slova, spojujíce jedním dechem dvoje naděje, dvojí lásku, dvoje štěstí. - Plamenem celování mluvili k sobě. V těsném neskončeném objetí lili si ze srdce do srdce blaženost vzájemné milosti. Jenom světlé jejich oči mluvily o vítaném štěstí, a bystrotou blesku přeletěla jim v bezpamětném objímání dlouhá, dlouhá doba. Konečně, nakojivše se plamenným proudem milosti, přešli v líbezný, hravý rozhovor, v rozhovor kochajících se duší. On vypravoval o krušných dobách, o smělém podniknutí, jak zápasil s osudem a vymohl na něm tolik místečka na tomto světě, v kterém by se směstnala skromná potřeba milujícího párku: ona mu šeptala o šťastných chvílech budoucnosti, jak vzdáleni od zištného, nepříznivého světa sami sobě žíti budou ve skrytém pokojném koutečku. - Byl jsem opět nepozorovaným svědkem jejich blaženosti, jejich nadějí v budoucnost, jejich veliké, samostatné lásky; bez závisti jsem patřil na ně, před pamětí mi planulo Tvoje celování, Adélo má! pnulo se rámě mé v duchu okolo Tvého štíhlého těla, a plesajíc těkala mysl má v prvních rajských dobách naší lásky! Ó, kýž bych býval v tu dobu jediným svědkem jejich štěstí! Ale viděl jsem ho již, onoho černého vyslance pekla, žíznivého blaha a krve spolutvorů svých; od milenců nepozorován, rovněž upíral na ně ďábelský svůj vzhled závisti a egoismu, a v hanebné zrádné duši své kul plány na jejich záhubu. Chvěje se na celém těle, sledoval jsem v bázni o milence jeho záhubné počínání, ach, oni nevinně hráli, ničeho nečijíce: tu najednou vyskočil -

ano vyskočil černý kocour z lomenice a pohltil v jednom velikém skoku oba nešťastné vrabce; neboť oni byli ti dva milenci, o jejichž v lásce neštěstí jsem zde vypravoval. V okamžení pochoval je onen loupežník v nelidském svém těle bez milosti, bez lítosti: já pak, jak již napřed praveno, zrosil jsem slzami sympathie jejich společný hrob, totiž onoho černého kocoura, a zpíval jsem tuto píseň o neobyčejných milencích a neobyčejné jejich smrti. -

Divíš se, necitlivý čtenáři! kterak jest možná s takovým lidským způsobem vypravovati o vrabčí lásce? Neodsuzuj mne! mnoho jsem vytrpěl, čta vaše zamilované povídačky, než mi napadla myšlenka porovnati lásku větší části vašich románových a novelních párků s láskou vrabčí! A ejhle! rozdílu velikého nenalezám. Hledal jsem ve vašich pověstech lidi, statečné lidi v plném rozkvětu lidskosti, v lásce; a nalezl jsem nejvíce vrabce, bídné vrabce s komisní, ošumělou láskou. "Nic jiného nedělali, lásku mleli," praví nám illyrská národní píseň. Představte nám pravého člověka, krále přírody, velikého, vznešeného, ctnostného, podnikavého, bořícího chrámy model, příkladného v štěstí i neštěstí, a budeme vás ctíti, pobožně vroucně čísti, v bídáckých však vašich hrdinách neuznáváme obraz svůj, a nepřestanete-li nás nimi hyzditi, počneme raději ideál svůj hledati mezi vrabci.



Václav Rodomil Kramerius - Železná košile



Hrad knížete Tolfi stál na vrcholku příkré a do moře daleko strmící skály nad bezednou propastí Scylou; vyhlídka byla z hradu na velmi krásný ostrov Sicílský přeutěšená. Sem se skrývali ze starých časů, když nevole domácí ourodnou půdu itálskou hubily, tací vězňové, za něž byla veliká výplata určena. Zde také zavřeny byly ve sklepích, z tvrdé skály pracně tesaných, ony ubohé obětě, které msta pronásledovala a zasáhla - msta temná, divoká, srdcí necitelných. Vivenčio, šlechetný a urozený, neohrozený v boji a ozdoba Neapole za dnů zlatých květoucího míru, tento mladý, udatný a hrdý Vivenčio vpadl v moc svého lstivého a nesvědomitého nepřítele. Byl vězeň Tolfisův a chřadl v osamělém žaláři skalním, jehožto dvéře se nikdy dvakrát neotevřely živému tvoru. Vězení toto podobno bylo prostranné kleci, jejížto strop, podlaha a stěny - pevně a hrubě zhotovené - z kovaného železa pozůstávaly. Vysoký strop jako klenutí vydutý měl sedmero oken, silnými železnými týčemi zamřížovaných, jimiž světlo a povětří do vězení se dostati mohlo. Kromě těch oken a navlas přiléhajících dvéří nebylo kolkolem ni škulinky ani štěrbinky po všech těch černých, hladkých a chladných železných stěnách. Železná postele s otepí slámy stála v jednom koutě a podle ní džbán vody a špatná nádoba s ještě špatnější potravou.

   Neohrozený Vivenčio přece se zděsil při vkročení do tohoto vězení, zaslechna, jak nemluvný průvodce jeho těžké dvéře vysoko nad ním trojnásobně uzavírá. Mlčení biřicovo zdálo se mu zvěstovati, že zaživa do svého hrobu sstupuje.

   Rytířovy vyhrůžky a prosba, jeho divoké volání o právní vyšetřování, jeho ouzkostlivé vyzvídání úmyslu svého nepřítele - vše to bylo nadarmo. Průvodčí slyšel, ale nepromluvil - právě příhodný pomocník, jenž nemá jazyku míti. Jak strašlivý byl tlapot při odchodu jeho! Ach, když poslední kročej ještě na ucho zvězněného dorazil, zmocnilo se ho studené předzvídání, že se mu nikdy více kročej lidský ni hlas člověka nezjeví. Snad již posledně byl tvor lidský uzřel. A tu pohlédl vzhůru k nebi jasnému a připomenul si na zemi krásnou, ach na svět spanilý, který tak rád měl i jehož také miláčkem byl! Život svůj měl dokonat - život, jehož byl teprv počal požívat. A kterak? Tajným-li otrávením, nebo vražedným přepadením? Nikoli, vždyť nebylo třeba sem ho odvléci. Snad-li hladem? Tisícerá to smrt za jednu! Ukrutnéť pomyšlení na mnohaleté zvěznění v tak hrozné opuštěnosti, kde duše lidská, všemu sdílení ustraněna, buď by musila v třeštění, nebo v hovadskou blbost upadnout.

   Ani té nejmenší naděje k uprchnutí: leč by v holých rukách byla založena Samsonova síla tohoto žaláře mocné železné stěny z základů svých vytrhati. A nebylo ani k nadání, že by kdy jeho nesmírlivý nepřítel milosti mu udělil. Jeho rychlé usmrcení - budiž i nejukrutnější rukou - nebyl úmysl Tolfiho; vždyť se to již státi mohlo, a nestalo se! Jistě tedy že byl určen ku pomstě nejvymyslnější ukrutnosti ukrytu býti; ale jakou pomstu si vymyslil tento pekelný nepřítel? Zdlouhavou smrt vyhladověním? Nebo ještě zdlouhavější osamělým vězením, v němž poslední jiskra života znenáhla uhasne; kde duch prve zmizí a tělo pak v prach a popel zpráchniví. Již byl večer, když Vivenčio do svého žaláře vstoupil, a temněji i hustěji zakrývala černá rouška noci hrůzu toho místa. Vězeň, pohřížen v tom strašlivém přemejšlení, sem tam se procházel ve svém žaláři. Ani zvon z hradu, ani z blízkého kostela neohlašoval ubohému změnu hodin. Ó jak často se pozastavil poslouchaje hlasu lidského! Však samotnost té pustiny, tato mlčenlivost hrobu - to vše není tak tiché a tak osamělé, jako jeho byl smutný stav tento. Mysl jeho klesla a zemdlený upadl na slaměné lůžko. Zde spaní poznenáhlu utišilo outrpně vědomost bídy jeho a sny sladké ukolíbaly ducha jeho k upamatování, jež mu bývalo známé, ale všem vězňům Tolfisovým vždy odcizenější a smutnější. Jak byl Vivenčio opět procitl, vyjasnilo se; však dlouho-li spal, nevěděl. Mohlo to býti časně ráno nebo večer; neznal jiného rozdělení času než proměnu světla a tmy. Ve snu tak blaženým se cítil - byl mezi příbuznými, jenž ho milovali, ach mezi miláčky, jenž ho milovali více, vřeleji než přítel - sen tento byl tak příjemný, že nešťastný procitna podruhé pocítil trpkost prvějšího děsného okamžení. Pochybuje a divě se hleděl kolkolem a vzal chtě nechtě hrst slámy z lůžka svého, jako by se tázal, co toto znamená. Však pamětlivost - ta věrná služebnice ducha - brzy odkryla temnou roušku předešlosti z prohlubně bezedné. To jím otřáslo a Vivenčio hlasitě kvílel pro uprchlý sen, jak by byl opravdovost býval.

   Utišiv se konečně, přehlížel pokojně a pozorlivě vězení své. Ach jasnější světlost denní jenom mu potvrdila to, co mu při šeru večerním předešlého dne na mysl napadlo, totiž nemožnost uprchnutí. Ale jak jenom kolem se poohlédl, poznovu dvě věci pozorlivost a zvídavost jeho povzbudily. Jedno mohlo býti mámení, omyl, ale druhé nebylo k zapření. Jeho džbán a nádoba s pokrmem - co zatím spal - byly blíže ke dvéřím popostrčeny. A byť i byl o tom pochyboval, jistě byl džbán jiné podoby i barvy a krmě byla jiná, lepší než včerejší. Byl tedy v noci navštíven? Ale kterak si sem ten neznámý přístupu zjednal? Což tak tvrdě spal, že by ho byl rachot závor a zámků na těžkých železných dvéřích neprobudil? A kdyby i to byl chtěl zapřít, tedy tím více bylo k víře nepodobnější, že by se byl přístup jinými - zdánlivě nemožnými prostředky - státi mohl. Neměl tedy hladem umřít? Ale tento tajemný způsob potravou ho zaopatřiti byl příčinou k důmnění, že má býti ode všeho lidského společenství odloučen. Co neméně pozornost jeho na se lákalo, bylo i zdánlivé zmizení jednoho z těch sedmi zamřížovaných oken v klenutí Vivenčiova vězení: dobře se pamatoval, že je znamenal i počítal, a jejich nynější počet i podivný soustav v nestejné odlehlosti od sebe nyní mu tím více do oka padal. Však k pravdě se více podobalo, že se mejliti mohl, než aby se byla ta velikánská železná litina pohnula; a protož i s tím se ukojil.

   Vivenčio pojedl beze strachu. Byl-li to jed, vždyť přece jenom nemohl Tolfiho vražednému úmyslu ujít a rychlá smrt, tať mu byla nejžádanější. Zdlouhavě a smutně tento den ušel. Byl té naděje, že při ustavičném bdění přes celou noc přece konečně neznámému na stopu přijde, jenž mu snad opět jako předtím potravu a nápoj přinese. Jediné jen pomyšlení na přiblížení se živého tvoru, jenž by mu byl snad mohl dáti nějaké vysvětlení o jeho osudu, an mu jest určen, podalo mu blažené útěchy. A kdyby jenom jediný přišel, zdali by se ho nemohl v zoufanlivém vztěku zmocnit nebo ho k outrpnosti pohnout a sliby nejštědřejší odměny k otevření žaláře přemluviti? A byť by i ten byl ozbrojen i všemu prošení a síle samé nepřístupný, což by se mu mohlo horšího stát jako očekávaná a žádaná smrtelná rána? Sladký to los v přirovnání s očekávaným ouplným zapomenutím! Noc nastala a Vivenčio bděl. Byl den a Vivenčio s hrůzou se divil. Tak tedy zemdleného přece jenom sen překvapil. Stál tu před ním nový džbán s vodou a nová nádoba s pokrmem. Na tom nebylo ještě dosti - když vzhůru poohlédl k oknům - spravedlivé nebe! - bylo jich jenom pět!! Tu nebylo klamu k nadání! Však co z toho mělo pojít? Do jaké podivné tajností plné peleše byl uvržen? Upřeně hleděl kolkolem, až mu oči přecházely; však ni stopy k uzření, jak by se ten makavý odiv mohl vysvětlit! Prohlížel a pátral u dvéří, byly-li otevřeny; ale maličkostí se přesvědčil, že jimi ani nebylo hnuto. Otýpka slámy, kterou byl předvečerem neouhledně ke dvéřím uvrhl, ležela na témž místě, a přece by byla musila nejmenším pootevřením dvéří dále postrčena býti. Zdali toto tajemství bylo v stěnách? Zdály se býti jediná pevná železná litina a štěrbiny všecky, kde se která nacházela, co nejoužeji byly pospolu spojeny. Ještě jednou - a opět vše kolem bystře zkoumal, pak i podlahu prohlížel a strop a věnec těch skoro strašidelných oken - ale nikde a nikde stopy k vysvětlení tohoto tajemství. Skorem zdálo se mu, že se vězení jaksi zoužilo; ale i to byl klam, z nenadálého zmizení dvou oken velmi lehce vysvětlitelný.

   S přehroznou ouzkostí očekával Vivenčio nejbližší noci. Noc přišla - ale zrádný spánek neměl ho překvapiti. Umínil až do rozednění po žaláři se procházet a vynasnažením všech smyslů neustále samou tmou po všem zjevení tak podivného úkazu pátrat. Asi dvě hodiny po půlnoci (tak počítal od té chvíle až do rozednění) pocítil jakési slabé třesoucí se hnutí na podlaze - ani nedýchaje pozoroval. To trvalo asi minutu, ale tak zlehka, že i toto hnutí za pouhou důmínku držel. Nenadále pocítil studený průtah větru nad sebou, a žena se tam, odkud se vítr zdál pocházet, klopejtnul přes něco, což držel za svůj džbán s vodou. Beze vší pomoci pozoroval dále, ale nic se nedálo po celou tu noc. Ráno se šeřilo - rozednilo se - s hrůzou pohlédl Vivenčio na okna vzhůru - viděl jenom čtyry. Počítal - ale napočetl jich jenom čtyry, páté okno snad ještě něco zakrývalo. Rozjasnil se docela den a osvěcoval každinký kouteček jeho žaláře; tu opět jiné předměty se Vivenčiovi namítly. Na podlaze ležely střepiny včerejšího džbánu a blízko těch, hned podle stěny, nově naplněný džbán a nádoba s jídlem. Klepal na všecky stěny - dosavád se zdály být jediná pevná nepohnutá zeď; bouřil na ně mocí a násilně; ale nic k vyšetření, že by kde byly duté. Ouzkostlivě opět pohlédl vzhůru - páté okno skutečně beze vší jiné změny zmizelo. Ani také více nemohl pochybovat, že skutečně vězení jeho kolem se zoužilo. Strop stál nížeji a protější stěny stejně tak se byly sblížily, co tři zmizená okna vynášela. Vivenčiova mysl se mátla. Jakýsi přeukrutný úmysl, pekelná nějaká muka a neslýchaný čin nejvymyšlenějšího trápení vězel za těmito hroznými přípravami.

   Takovouto péčí a ukrutnou nejistotou své budoucnosti soužen, seděl zde mlče v zamyšlení a hodina, jedna druhou stíhajíc, děsila ducha jeho strašlivými obrazy. Konečně vyskočil s hledem třeštěně pomateným. "Ano!" zvolal přehrozným hlasem, "tak jest, tak to být musí! Ďáble! Nelidský pekelníku, to-li tvá msta?" V pomatení uvrhl sebou na zemi - slze se mu vylily z očí a studený pot mu na čele vyrážel - v divém zoufání vlasy sobě rval z hlavy a vztěkem hryzl železnou podlahu - lál a proklínal Tolfiho, a hnedle zase zkroušeně se modlil. Když pak násilí bolesti a ouzkosti drobet ulevila, uvrhl sebou na zem a plakal jako dítě. Šero večerní rozlučujícího se dne ještě ho v takovém zoufání zastihlo. Nepožíval toho dne ani pokrmu, ani krůpěj vody neochladila jeho vyschlá ústa a po dvě noci ani oka nezamhouřil. Hlad a umdlení ho přemohlo. Okusil pokrmu, divokou hltavostí vodu svou vypil a sklesl jako zpitý na lože své, kdež ho divá ouzkost i ve spaní přeukrutnými sny trápila. Tu vyskočil ze spaní s bolestným nářkem a rozepjatými ráměmi chtěl sesypající se obydlí zadržovat; ale procitna ze sna a cítě, že dosti ještě má prostrannosti k oddýchání, poznovu zase usnul a strašlivými sny se trápil.

   Jitro čtvrtého dne rozjasňovalo se nad Vivenčiem; ale již byl bílý den, než se z omráčení svého docela vzpamatoval. Jak trapná těžkomyslnost ubohého napadla, když jenom t ř i ještě vybývající okna uzřel. Tři jenom okna a nic více? Zdálo se, jako by znamenala počet ještě mu zbývajících dnů. Tiše a ke všemu připraven měřil šíři i vejšku svého příbytku a pochopil patrně a s jistotou hroznou, co znamená nížící se klenutí i srážející se stěny. Zoužení jeho přepodivného vězení bylo nyní velmi patrné, ano makavé, než aby se bylo mohlo pomyslit, že to jen pouhá důmínka. Ale jakým to pekelným tajemstvím díti se mohlo, aby zdě, krov i okna beze všeho povyku, ano skoro nepatřně takříkaje se scvrkaly a do sebe srážely, tož mu bylo nepochopitelné - ale toto nepochopitelné skutečně se dálo a s tím i nejstrašlivější, nejzdlouhavější muka smrti. Jak rád by se byl nejvzdálenějším pomyšlením na nějakou jenom možnost osvobození potěšil, však medle bylo-li co k možnosti podobného k vymyšlení? Jaká to neslýchaná ukrutnost, ubohého tak zdlouhavým trýzněním umořit, den ke dni ho tak hrůzyplné smrti blíž a blíž podávat, beze vší útěchy náboženství, bez lidské přítomnosti a o samotě ho zanechat. O samotě měl zahynout - o samotě očekávat zpovolna se blížící smrti, jejíž nejvymyšlenější trápení právě v této zdlouhavosti a samotě záležela!

   "Nebojím se smrti," zvolal, "ale k smrti se připraviti musím; a byť i v tu chvíli přišla se vší hrůzou svou, mohl jí snad, jak myslím, vstříč jíti! Ale jak a čím do té poslední chvíle ještě zmužilost svou udržím? Přečkám-li ještě ty tři velmi dlouhé dny a noce? Žádná moc ve mně není s to tuto strašlivou obludu ode mě zahnat. Ó kýž bych beze smyslů do náručí jejího padl! Ach celý svět bych dal za tvrdé, za věčné usnutí." Při takovém nářku a kvílení znamenal Vivenčio, že nádoba jeho s pokrmí i džbán s vodou jako obyčejně vyměněni byli. V takové zoufalosti napadla mu myšlénka k jedinému ještě osvobození. V noci umínil si v tom okamžení, jak ucítí ono třesoucí se hnutí a průtah větru, že hlasitým voláním ouzkost svou najevo dá. Vždyť pak musil být někdo nablízku v tom okamžení, když se mu jídlo podávalo; snad by bylo ucho lidské přítomno, snad ucho bídě lidské nakloněné. Ano, přinejhorším mohlť dozvědíti, co ho přece očekává: raději jistotu nejukrutnější než budoucnost nejistému zdání a traplivým snům rozpařené obrazotvornosti zanechanou.

   Noc se přiblížila a nepohnutě jako socha stál Vivenčio, ani se nepokusiv dýchat, by i nejslabším hnutím dychtivě očekávané přiblížení člověka sluchu jeho neušlo. Takto tělesně i duševně nejostřejší pozorností se namáhaje, napadlo mu, že by na podlaze leže všecko hnutí pod sebou ještě zřetelněji zpozorovati mohl. Nedlouho tak ležel, vtom se podlaha pod ním pohnula. Vivenčio vyskočil a křičel, co hrdla měl, o pomoc. Zase poslouchal tiše. Průtah větru nepocítil, bylo ticho jako v hrobě a odpověď se žádná neozvala. Tu se dal do pláče usedavého, a obnovenou ouzkostí na zemi padna, kvílel: "Ach Bože, Bože dobrotivý, jenom ty mně pomoci můžeš, nebo mně síly dopřát v nastávající zkoušce!"

   Poznovu se rozednívalo nad ubohým vězněm a s obnovenou strašlivostí hleděl shůry němý hlásatel jeho brzké zkázy na něj. Dvě okna, dva dni - a bylo po všem. Čerstvý nápoj, čerstvá krmě jako prve. Tajné navštivení stalo se a Vivenčio nebyl vyslyšán. Jak hrůzyplná byla ta němá odpověď na úpěnlivou prosbu jeho! Strop vězení jeho vznášel se sotva na střevíc zvejší nad ním. Zdě stály od sebe tak blízko, že nevynášela šířka ani šest kročejů. Hrůza nad hrůzu pojímala opuštěného vězně. Ale hluboká bolest jeho nejevila se více hlasitým lkáním. S založenýma rukama a zaťatými zuby, krví zalitýma, ustavičným bděním uslablýma očima, jenž divoce sem tam se po podlaze zmítaly, těžkým rychlým oddýcháním a kvapným kráčením procházel se neúnavně v omámení a zamyšlení sem tam. Kdož pochopí, kdož vysloví a kdo popíše hrůznou temnost myšlének jeho? Co osud smrti, pod nímž znenáhla oddýchává, bylo myšlení jeho a nebylo k přirovnání i s tím nejhrůznějším všeho lidského bědování. Vtom upřel se nenadále zrak jeho na železnou stěnu nad lůžkem. Slova na ní stála - slova, psána rukou člověka! Padl na to místo; ale krev se mu zarazila v žilách, an četl:

   Já Ludovíko Sforza, omámen penězi knížete Tolfi, vynaložil jsem práci a přemejšlení tří let, abych tuto pekelnou slávu umění svého zhotovil a vyvedl. Po dohotoveném díle zavedl mne sem jednou zrána nevěrný Tolfi - víc ďábel než člověk - pod zámínkou, abych se přesvědčil sám o prospěšnosti práce své, a tu mne obětoval samého novému vražednému nálezu mé umělosti, abych takto ani nemohl tajemství vyzraditi, ni opět co podobného vyhotoviti. Odpustiž mu to milosrdné nebe, jakož i sám doufám, že mně, nástroji tak pekelného nápadu, odpuštěno bude! Bídníče, jenž toto čteš - buď kdo buď, uvrhni se na kolena svá a vzývej, jako já, toho o milosrdenství, jenž tobě sám jediný může síly dopřáti, by ses mohl pomstě Tolfiho, jeho vražednému nástroji s pokojnou myslí oddati, an budeš v málo hodinách rozmačkán, jako jím rozmačkán byl ten, jenž ho zhotovil!
Z hlubokosti ducha zavzdychl Vivenčio. Jako vražednou ocelí protknutý stál zde s vyvalenýma očima, těžkým dechem a třesoucíma se rtema, ustavičně na nápis upřeně hledě. Bylo mu, jako by ho byl hlas z hrobu napomínal. Naděje všecka ho opustila. Zde stál ortel smrti jeho málo několika, ale velmi strašlivými slovy. Nejbližší budoucnost se mu zjevila odhalená, velikánská a strašlivá. Temeno jeho cítilo již skoro spadající hrůznou tíži, zdálo se mu, jako by ho již obrovské rámě železných stěn svíralo a kosti v něm praskaly. Jako bez sebe hledá v oděvu svém nějaký nástroj smrti. Sám se škrtí vlastní rukou - ale nadarmo. Divoce hledí na stěny a volá vztěkem nejstrašlivějším: "Předejdu vás a vaše určení, o vás si hlavu roztříštím." Trnoucí potupný posměch zoufanlivosti prsa mu protkne. "A proč bych to činil," vzdychá, "vždyť i ten člověk byl, jenž první v divokém objetí vašem skonal; dočkám se osudu svého jako on!"

   Slunce se rozloučilo s světem a večer nastal; Vivenčio hleděl okny, již sníženými, na zlaté papršlky jeho. Radostný pocit projel duši jeho. Bylať to sladce bolestná vazba, jenž ho v tom okamžení naposled ke světu poutala. Napřáhl se a vysoukal až vzhůru k oknu, kde se za mříži držel a do rozlehlé spanilé dálky hleděl. Ach, co viděl a slyšel, zdálo se být právě proto zavedeno, aby tím spanilým vyhlídnutím smyslové ubohého, ode všeho světa opuštěného docela pomateni byli! U východu dlouhého průduchu ve skále vytesaného lesklo se přívětivé nebe, zapadající slunce, rozlehlé moře a v dálce veliké zábřezí sícilské se háječky svými olivovými, světle zelenými trávníky a tmavými rozmarýnovými lesy. Ach jak příjemně vál větřík západní naplněn vonnými párami! Vivenčio lapal po něm jako ryba na suchu po vlně ji zasahující. Spanilost té krajiny při večerní jasnosti a vzdálené hučení vln mořských tak velmi občerstvilo jeho zemírající srdce jako rosička, jenž vypráhlou ovlažuje zemi. Kterak zíral a hleděl ven, brzy jednou, brzy druhou rukou se drže anebo oběma mříží se chopiv, až pak zemdlený, ruce maje naběhlé a opuchlé, zas dolů spadl v hlubokém zmámení! Nic o sobě nevěděl; jedině se mu zdálo, jako by opět byl na svobodě a v boji krutém, uprostřed hluku a zvuku válečného; střelba a břinkot zbraně daleko a široko se rozléhala a krutý křik a zvuk bojujících v uchu jeho líbezně zněl. Když zase ze mdlob svých procitl, zmizelo jeho prvejší spanilé podívání i sen a bylo již tma. Ach tak přece ještě jednou oučastna se stal nejlíbeznějšího pohledu v přírodu kouzelnou; ještě jednou papršlek zapadajícího slunce zrak jeho potěšil a okusil krásného pohledu na přívětivou zelenost olívy a na modro hladiny mořské. A co více?! Vždyť uzřel v daleké odlehlosti i lodě, mnoho lodí sem tam se zmítajících viděl, ano domníval se, že i lidi na nich patrně dost zří. Ale to mohl býti jenom přelud, jen sen - ale sen líbezný, ubohému nové síly dodávající. Přál si, aby byl na lodi, zmítán největším vztěkem rozjižených vln, nebo bídně morovinou stižen a života syt, jen aby mu lze bylo tam na těch odlehlých trávníkách duši svou pustit: důvěřoval se lehčeji umřít než v této přesmutné samotě. Temnější a pomatenější byly myšlénky a city jeho; jako těžce podnapilý ležel v hluboké pitomosti. Ani hlad, ani žízeň se nehlásily, ačkoliv již po tři dni ani krůpěj vody vyprahlý mu jazyk neovlažila. Takto trval, střídmo sedě nebo leže, buď spal, nebo bděl, buď mlče se zamyslil, nebo nepamětlivě nahlas mluvil sám k sobě o nepraví, jenž se mu děje, o přátelích a milých svých, o domovu a strašlivé budoucnosti; ale při tom všem hluk vzdálený a leckdys ránu přece se mu zdálo, jako by slyšel. Podobalo se, že válka, dosavad krutě vedená, ku krajinám těmto se blíží. Ale při všem namáhání sluchu nebylo lze, aby rozeznal, z které strany ten temný hluk pochází anebo je-li to jen mámení či skutečnost.

   V tak přebídném stavu zastihlo ho sedmé jítro, mohlo-li jítrem nazváno býti něco málo světla, jenž slabě ještě jediným pozůstalým oknem do temného žaláře zapadlo. To všecko nebylo by jím pohnulo, ale změna pod ním nanejvejš ho zděsila. Nebylo to více lůžko, na němž ležel; proměnilo se v máry. Divoce se vzchopil, a udeřil se do čela o strop, jenž se byl tak velmi snížil, že nemohl více Vivenčio rovně se postavit. "Staň se vůle boží!" vzdychal na máry ulehna. Železná postel proměnila se uměleckým nastrojením Ludovíka Sforzy tajnýma perama, kteráž srážející se zdě tiskly, v máry a takto ta nepochopitelná proměna se dála. Takto měla býti ouzkost a zoufalost ubohé obětě nanejvejš vypnutá; a protož i poslední okno vydávalo jen sporného světla - na znamení hasnoucího již života.

   Vivenčio seděl na márách svých; pak klekl a modlil se nábožně a poslední slze pod klapkami se mu vylily. Povětří kolem zdálo se mu býti zhoustlý a těžce dýchal; anebo mu jen bylo tak těsně okolo srdce, poněvadž pro zužující se zdě ani nemohl rovně stát, ani natažen ležet? Ale dokonávající již síla životní a umořený duch byli ti tam, ze všech vezdejších traplivostí vyvázlí. Naděje zmizela všecka; a strach se v něm více neozýval. Jenom silnější a silnější jakýsi zevnitřní hluk a lomoz i patrně na ucho zvězněného zarážející rány střelné, jenž se daly sluchem dobře rozeznat, ustavičně ještě po celý den pozorlivost Vivenčiovu povzbuzovaly. Ach kýž by mu byla msta nyní poslední zasadila ránu, nebyl by ji pocítil ani znamenal. Ale možnost takového zpitomění milosrdnou přirozeností také si Tolfi nápřed vypočetl a i této vyhověl.

   Hluk a lomoz zvenčí byl neustále silnější, střelba vždy bližší a bližší a Vivenčio, plný obdivení, nevěděl, co ještě se díti bude. Již bylo pozdě večer; nenadále udeřila násilná rána na zvon nesmírný a zazněla v ucho Vivenčiovo. Uhodila jedna. Zvuk byl tak blízký a tak omráčivý, že se zdál mozek protčnout, a desateronásobné odrážení jako při hřímání hučelo po všech jeskyních skalních. Nato následoval všeobecný praskot po celém stropě a po všech stěnách, jako by se chtělo všecko najednou sesypat. Vivenčio vzchopil se a napřáhl rámě, jako by chtěl mocí obrovskou shrkající stavení zadržet. Ale zdě jenom zoužily a zase všecko utichlo. Strop mu již zasahoval na lébku, ač seděl celý shrbený; jen o několik pídí níže - a bylo po všem. Tělo jen se ještě škubalo, lapal po větru, ruce jeho dosáhly na obě stěny a nohy se mu protáhly. Takto ležel k smrti utrápený Vivenčio, až poznovu zvon zazněl a hrčení a praskot opět se ozval; praskot za praskotem následoval a střelba zvenčí tak byla násilná, až se pod Vivenčiem podlaha tak náhle otřásla, že se docela pomámený na zem svalil.

   Slunce z hustého mraku vysílalo sporné papršlky a obloha se kolkolem zatahovala, jako by černou rouškou svou chtěla slavit pohřební průvod ubohého Vivenčia; ale slunce mocnější protrhalo a rozehnalo mrak a v nejkrásnějším lesku zapadlo do hlubiny moře nesmírného. Vivenčio procitl ze sna věčného. S těžkým oddýcháním vyjevil, že dosavad živ jest; znenáhla pootevřel hluboko zapadlé oči, opět je zavřel a opět otevřel, zíral a zíral upřeněji, hleděl okolo sebe a - Bože milosrdný!! - uzřel se na lůžku pohodlném, okolo sebe své věrné druhy a sloužící. Nevěděl, co se s ním děje, živ-li či to jen sen mámící - snad všecko, co snesl, jen zdání? Nikoli však, vždyť se cítil tak slabým, tak zemdleným, všecka síla jeho zmizela, že mu nebylo lze ani rukou více pohnout. A přece se nacházel uprostřed věrných svých přátel. Jaký to div, jímž byl jistě již smrti z náručí vydrán? Ty a podobné myšlénky se namítaly Vivenčiovi v prvním okamžení svého procitnutí.

   Když se takto chvíli byl kolem poohlédl, přistoupil k němu kmet, v němž Vivenčio lékaře seznal, a žádal, aby přijav něco málo léků, pokojně ležeti zůstal a ani slovem se na nic nedotazoval dříve, než by opět potřebné posily došel. Nemocný tedy uposlechl rady rozšafného starce, a odpočinuv pokojně několik hodin, takto se docela vzpamatoval. Přátelé ho hlídali po celou noc a Vivenčio, něco málo posilňujícího pokrmu poživ, líbě usnul a do bílého dne pokojně spočíval.

   Na ráno procitna, tak se posilněným pocítil, že, ovšem ještě slabým hlasem a mdle, přece však zřetelně, mohl se přístojících tázat a o vyjádření všeho, co se s ním děje, požádat. Přítomný lékař, jenž vyšetřil, že mladost Vivenčiova více oučinkovala než líky jeho, neodepřel mu žádost tuto a starý Kavallo, Vivenčiův spoludruh v bitvě i v žertovném šermu, jal se mluviti takto:

   "Po nešťastné bitvě za Vidunou, kde tě krvežíznivý Tolfi sám rukou svou zajal, prchalo sice vojsko naše až do nejbližšího lesa. Zde ale rozstavení ostrostřelci pojednou se obořili na nepřítele, stálým pronásledováním našich umdleného, a tak na něj dotírali, že, ač pevně stál a neohrozeně se bránil, přece konečně ustoupiti musil. Tolfi zůřil, projížděl zástupy a všecek svůj lid do boje hnal; ale nadarmo: toho dne nemohl více rozplášené své vojíny sebrat. Zástupové jeho řídli a Tolfi chtě nechtě musil ustupovat ze všech stran. Naše vojsko tak velmi ho tisklo, že se musil s několika jenom praporečky přes řeku pustit. Zde ho zaskočili naši a docela ho od ostatních jeho zástupů oddělili. Jeho spojenci Grimaldi, Toldo a Banieri se vzdali, druzí pak byli rozplášeni. Tolfi se prosekal s neustále řídnoucím zástupem svým až na hrad svůj. My ouprkem za ním hnali, a než se ještě mohl do hradu vedrat, k bitvě jsme ho přinutili. Tolfi se bránil co lev, ale nemoha moci veliké odolat, s velikou ztrátou se uvrhl do hradu svého, v němž se chtěl pevně zahradit. Však času mu nezbývalo hrubě: my hrad obstoupili ze všech stran, i z mořské strany koráby naše se okázaly, a počavše outokem hnáti, po mnohém namáhání a odporu nepřátel konečně pozdě na noc hradu jsme se zmocnili. Zůřivý Tolfi řičel, když jsem první s zástupem svým hradby přelezl, co zatím druzí, vrata u bran vypáčivše, v nesmírném počtu do dvorce se vedrali. Tolfi dotíral mečem na nás, jeden však z zbrojnošů, meč mu z ruky vyraziv, jeho se chtěl chopit; vtom Tolfi vytáhna dýku vojína protekl, že se hned zvrácel, a zvolaje: "Pomsta má nesmí překažena býti!" úprkem se hnal po dvorci k jakémusi průchodu, kde, jednomu z pacholků svých rozžatou pochodni z rukou vytrhna, v průchodu s ní zmizel. Maje za to, že tajným průchodem míní uprchnout, pustím se za ním a několik mých věrných se mnou. Průchod se kroutil sem tam, vždy hloub a hloub, až jsme opodál uzřeli jeskyň velikou a rozlehlou, v níž se množství nacházelo velikých i malých železných kol a strojů s závažími náramné tíže, z nichž některá, kdožví jak hluboko do propasti velmi dlouhé a široké visela. Zde jsme spatřili Tolfiho, jak právě dýkou svou lano nesmírné tloušťky přeřezává. My se zarazili, nevědouce, strojí-li nám ouklady. Tolfi ale zpozorovav nás tím rychleji lano řezal zvolaje: "Nebudeť více, koho hledáte, pomsta má ho rozdrtila!" Sotva domluvil, naříznutý provaz praskl, závaží na něm spadlo a při ukrutném praskotu a bouchání, jenž z kol, přenesmírnou rychlostí se točících, pošlo, rozstupovala se zadní zeď a my uzřeli člověka na márách ležícího. Sotva to i Tolfi zočil, podivem jako zaražený vzkříkl zuřivě: "Pekelné mocnosti, jenž mne pronásledujete, jakým omylem stalo se, že jsem nepravé závaží uřízl? Však proto pomstě mé ujíti nemá!" Závaží došlo, kola se přestala točit a Tolfi vtom, když jsme na něj dorážeti chtěli, se rozběhna skočil přes prohlubeň a - padl do hlubiny bezedné, z níž jenom temné bouchnutí jsme zaslechli. Bezpochyby že se dříve, než dopadl, na závažích rozdrtil. Žes ty onen domnělý mrtvý na márách, dozvěděli jsme brzy od vlastního zbrojnoše Tolfiho, jenž, trýzněn jsa, všecky ohavnosti pána svého vyznal, doloživ se, že Tolfi, hned tě zajal, s tím doložením tebe na hrad poslal, aby tě bezmeškání do železné košile (tak nazývají zde toto ukrutné vězení, poněvadž při posledním sražení zdí vše to železo, na tělo člověka přilehše, kosti v něm všecky zdlouha rozdrtí) oblékli. Průvodčí tvoji ale omeškali se, a tudys později se dostal do vězení, sice bys již dávno byl života zbaven. Doložil i zbrojnoš, že pán jeho, bezpochyby chtě tobě kvapně a jednou ranou smrt udělat, dřív než by tě snad ještě přátelé tvoji osvobodili, kvapně chtěl závaží pustit; v pomatenosti ale a ve svém vztěku přeřízl druhý provaz, na němž viselo závaží stahující, a jak brzy se kámen do prohlubně svalil, druhé závaží, nemajíc odporu, kvapem železné stěny tvého vězení roztáhlo. Tys ale o sobě nevěděl. My tě vynesli, dobře opatrovali a zkušenému lékaři odevzdali, jehožto pomocí teprv třetího dne jsi zas poprvé k sobě přišel. Hrad jest v moci naší a kaž nyní, co s zajatými díti se má."

   Vivenčio se uzdravil opět, ale trud a zasmušilost ho opoutaly navždy. Vězně všecky rozpustil na svobodu a kázal železný žalář, aby všecka památka předešlé krutnosti odstraněna byla, zbořit a všecko to místo vyplnit zemí, pod níž hluboko ukrutný Tolfi spočívá.

8. dubna 2010

Hrad Kokořín je dobrým typem na výlet



Oblast kolem hradu Kokořín je nádherná a plná pískovcových skal, jezírek a rybníků. Oblast se nachází jen asi čtyřicet kilometrů od Prahy. Chráněná krajinná oblast Kokořínsko byla vyhlášená v roce 1976. Nejnavštěvovanější památkou Kokořínska je hrad Kokořín, který stojí na pískovcovém ostrohu nad romantickým Kokořínským dolem. Na hradě je muzeum a je zrekonstruovaný a veřejnosti přístupný. V roce 2006 stát vrátil původně zestátněný hrad zpět Špačkům a ti jej ponechávají otevřený veřejnosti. Hrad je velmi zajímavým turistickým cílem.

    V okolí hradu Kokořín je mnoho turisticky zajímavých míst. Jen malý kousek od hradu jsou jeskyně Nedamy. Od hradu sem vede turistická značená trasa. Jsou to poměrně snadno přístupná historická skalní útočište (obydlí). Původ těchto z části uměle vytesaných jeskyní a obydlení je nejasný. Mohla to být doupata pravěkých lidí – troglodytů. Během třicetileté války se zde ukrývali místní obyvatelé před nájezdy švédských vojsk. Na Nedamy se dostanete po zelené turistické značce. Od hradu Kokořín je to necelé 2 km. Přímo pod Nedamy je u silnice turistické tábořiště U Splávků.

    Na turistickém tábořišti U Splávků se dá jednak zaparkovat auto a dá se zde i za mírný poplatek tábořit. Je to turistické tábořiště bez stálé obsluhy. Za pobyt na tomto tábořišti zaplatíte jen mírný poplatek, který správce vybírá večer a ráno. Není zde pitná voda. Ze studny můžete získat jen vodu užitkovou. Dále jsou zde volně přístupné toalety. Míst na stany je zde dostatek a tábořiště většinou nebývá příliš obsazeno. Můžete si zde rozdělat oheň, ale pouze na místech, kde již jsou ohniště. Zakládat další není dovoleno. V okolních lesích naleznete dostatek dřeva na oheň.

    Pokud jde o další místa vhodná k ubytování, tak na druhou stranu od hradu Kokořín je autokemp Kokořín. V tomto kempu je celoroční provoz. Ubytovat se zde můžete ve stanu nebo v chatkách. Autokemp je vhodný pro rodiny s dětmi, které mají rády přírodu a volnost. K dispozici je dětské hřiště – prolézačky, hřiště pro míčové hry, plocha pro stany a karavany s elektrickými přípojkami. U restaurace je pískoviště a hračky pro nejmenší děti. Dále zde je recepce, kuchyňka, oddělené sprchy a WC. V červenci a srpnu je v kempu otevřen malý obchod se základním smíšeným zbožím denní spotřeby. V kempu je i restaurace a pizzerie.

    Pokud jste náročnější můžete využít dalších ubytovacích zařízení v okolí jako např. penzion Malba - školící a rekreační středisko pod hradem Kokořín. Chata Malběnka je unikátní chaloupka 'Orlí hnízdo' postavená na skále nad penzionem Malba ve stylu místní trampské osady HARAKOKO. Penzion Milča je lesní penzion rodinného typu nacházející se pod hradem Kokořín poblíž rybníka Špaček v samém centru Kokořínského údolí. Penzion Milčinka je samostatný objekt rekonstruovaného lesního domečku v lese pod hradem Kokořín. Nachází se mezi skalami v těsné blízkosti penzionu Milča a poskytuje veškerý komfort pro 2-4 osoby v naprostém soukromí.

Flash disky, omezená životnost a přenos škodlivého software



Dávejte si pozor na flash disky. Flash disk je úžasná vymoženost dnešního světa počítačů. Za rozumnou cenu si dnes už může každý koupit flash disk s poměrně velikou kapacitou v řádu mnoha GB. Málo kdo si ovšem uvědomuje nebezpečí a problémy, které může takový USB flash disk způsobit.

    USB flash disk je velmi praktické zařízení pro přenos dat. Malé rozměry, velká kapacita a hlavně téměř bezproblémové připojení skoro ke každému počítači činí toto datové médium téměř ideálním zařízením pro přenos dat mezi počítači i vhodným datovým úložištěm pro data, která chceme mít stále u sebe.

    Flash disk USB nemá neomezenou životnost a počet cyklů zápisu je omezen, proto hrozí nebezpečí ztráty mnohdy i velmi cenných dat. Rozhodně nikdy nenechávejte data na flash paměti bez zálohy, nikdy nevíte, kdy přestane váš USB flash disk fungovat a kdy dojde ke ztrátě dat na něm uložených.

    Poslední dobou, se ale také flash paměť stává poměrně významným médiem na kterém se přenášejí počítačové viry. Jak uvedl Pavel Louda ve svém článku v časopise Computerworld zaznamenaly virové laboratoře firmy Eset znatelný nárůst elektronických hrozeb, které využívají soubor autorun.inf. Tento soubor se při standardním nastavení Windows automaticky spustí hned po připojení USB flash disku k počítači a provedou se všechny instrukce v souboru autorun.inf obsažené. Tím je u každého nakaženého média aktivována případně přítomná počítačová hrozba. Velmi pohodlné a uživatelsky příjemné nastavení, kdy se ve Windows automaticky otevře vložené přenosné médium se tak stává velikým bezpečnostním rizikem.

    Už několik let bývají poměrně často počítačové hrozby jako třeba nejčastěji různé varianty trojských koní doplněny o schopnost šířit se přes přenosná média. To se samozřejmě v současnosti týká především flash disků, které mnoho lidí zcela bezmyšlenkovitě přenáší a připojuje k různým počítačům a tím rozšiřují počítačové viry. Podle uvedeného článku bylo už v roce 2008 v Česku přes 13 % počítačových hrozeb doplněno o schopnost šířit se přes přenosná media. Na Slovensku je to pak byla již celá třetina ze všech zachycených hrozeb.

    Zajímavý také byl výrazný vliv konce školního roku na nárůst šíření škodlivého software, který byl pravděpodobně způsoben přenášením mnoha souborů mezi počítači studenty, kteří si přenášeli svá školní data domů. Mohli tak pravděpodobně výrazně přispět k nárůstu případů zachycených počítačových hrozeb v tomto období.

Kontrola by mohla výrazně zlepšit finanční situaci



Otázkou proč je všude málo peněz se zabývá téměř každý. Teoretizují o tom politici, i když ty to nejspíš příliš netrápí, protože sami pro svoji potřebu mají peněz nejspíš dostatek. Z mého pohledu to vlastně je ten hlavní důvod proč lidi do politiky jdou. Jak to tak okolo sebe vidím, tak ty výjimky, kterým jde hlavně o blaho svých spoluobčanů jsou stejně dříve nebo později z politiky odstraněni. Jsou to totiž ti slušní a ti mezi ostatními politickými dravci nemají většinou žádnou šanci. Ti co dělají politiku hlavně pro své ego, peníze, budoucí kariéru nebo bůh ví proč ještě většinou moc morálkou neoplývají a poměrně snadno se svých v úvozovkách slušných politických soupeřů zbaví.

    Nechtěl jsem ale mluvit o politice, ale o nedostatku peněz. A ne o nedostatku peněz v domácnostech nás obyčejných lidí, kteří se hlavně staráme o to abychom si vydělali na splácení úvěrů, hypoték a půjček, které jsme si byli nuceni vzít od našich bankovních ústavů. Chci zde prezentovat jen pár názorů na finance veřejné - proč není na dostavbu dálnic, důchody, zdravotnictví a pod.

    Podle mých zkušeností jde především o nedostatek kontroly. Český národ už je bohužel v současné době takový, že pokud nad většinou z nás nestojí nějaký kontrolor, tak leccos neuděláme, odpustíme, přejdeme, ošidíme či dokonce ukradneme nebo nepřiznáme - třeba daně.

    S kýmkoli jsem se na toto téma bavil - většinou nějací šéfové, politici, vedoucí pracovníci - všichni mi tvrdili, že na dostatečnou kontrolu nejsou peníze. To teda fakt nechápu. Třeba například kontrola pravidel silničního provozu. Policie tvrdí, že nemá dost peněz na radary a policisty, kteří by masově dopravu kontrolovali. Někteří čeští řidiči se svými auty prostě podle pravidel silničního provozu jezdit nebudou, dokud se nebudou bát. To bylo vidět po zavedení bodového systému - pár dní si každý dával pozor. Radar je drahá záležitost, vybranýma pokutama se ale dost brzy zaplatí. Byly by to dobře investované peníze. Pokud bude obecně platit že se měří všude a často, budou řidiči jezdit pořád podle pravidel. Státu se to vrátí nejen na pokutách ale i na daních od jinak mrtvých účastníků dopravních nehod.

    Tato situace s jakýmsi nepochopitelným nedostatkem financí na kontroly je téměř všude, nejen u policie. I jednoduchá matematika říká, že finance investované do kontroly obecně se velmi rychle vrátí - většinou rychleji než se kontrolovaní odhodlají kontrolovat se sami a tak ušetřit. Jen namátkou připomeňme absenci dostatečné kontroly ve zdravotnictví, podnikání a daních. Na provádění kontrol obecně není zatím potřeba tolik peněz, kolik by dalo následnými sankcemi získat - alespoň do doby než se většina lidí naučí žít tak, aby kontrolováni téměř být nemuseli. Pak by nám mohlo být celkově i finančně lépe a morálněji.

3. dubna 2010

Půjčky a rizika půjček - jak neudělat chybu



Úvěry a půjčky umožňují financovat potřeby z cizích zdrojů. Pokud si potřebujete něco koupit, případně pokud potřebujete financovat cokoli jiného pro vás důležitého a nemáte dostatek finančních prostředků, nastává situace, kdy začnete shánět někoho, kdo vám za určitý úrok peníze poskytne. Obvykle tedy vstupuje do hry nějaká banka nebo investor.

    V dnešní době je celkem běžné, že jako nakupující nemusíte vlastnit buď žádné finanční prostředky, nebo jen část peněz, které jsou na nákup potřeba. Zbytek zafinancuje někdo jiný, komu pak budete peníze splácet a protože je to součást běžného podnikání, vrátíte mu navíc peníze v podobě úroků.

    Na trhu je řada společností zde nabízí půjčky, úvěry, hypotéky a další možnosti úvěrování a poskytování peněz. Jistě si každý dokáže vybrat - je důležité zvolit si takový úvěrový produkt, který bude maximálně vyhovovat. Jedná se o to, že někdo potřebuje peníze rychle, jiný s nějakou zárukou, někdo chce garanci úroku a další hledá větší objem peněz půjčit na dlouhou dobu. V podmínkách získávání půjček jsou přirozeně také veliké rozdíly. Hlavní odlišnosti jednotlivých typů půjček a jednotlivých institucí, které vám peníze půjčují jsou v ručení, prokazování schopnosti půjčku splácet, dokladování těchto skutečností nebo ceny za uzavření smlouvy a poskytnutí takového finančního produktu.

Rizika při uzavírání půjček jsou poměrně vysoká a můžete tvrdě doplatit na každou chybu. Základním předpokladem každé smlouvy musí být dobrovolnost a svobodná vůle obou stran takovouto smlouvu uzavřít.

Je několik zcela zásadních bodů, které by každý, kdo takovou smlouvu uzavírá neměl opomenout.
➡️ Pečlivé a poctivé přečtení celé smlouvy. Důkladně a v klidu.
➡️ Každou nejasnost konzultovat s právníkem nebo protistranou.
➡️ Texty psané malými písmeny bývají často velmi důležité.
➡️ Větší nebezpečí často představují nebankovní instituce.
➡️ Podrobně se seznámit s případnými sankcemi za nedodržení podmínek smlouvy.
➡️ Pečlivě prostudovat nejen smlouvu, ale i podmínky. Obchodní podmínky jsou totiž také součástí podepisované smlouvy.
➡️ Zkontrolovat, zda smlouva obsahuje o půjčce obsahuje zákonem dané náležitosti. Rozhodně musí být mimo jiné ve smlouvě uvedeno RPSN, podmínky za kterých se může RPSN měnit, výše půjčky a splátek (jejich počtu a doby splatnosti), závazek věřitele informovat dlužníka o jakýchkoliv změnách RPSN a další podmínky, které se uplatňují při případných sporech.
Rozhodně je velmi důležitá správná volba instituce, od které si chcete peníze vypůjčit. Hledejte na internetu případné články i informace klientů. Vyberte instituci, která má dobré jméno a spokojené klienty.
Je extrémně nebezpečné reagovat na různé už na první pohled amatérské inzeráty na ulicích.
Je podezřelé, když vám někdo nabízí podmínky na první pohled výrazně výhodnější než je běžné.
Asi nejlepší, i když možná na první pohled finančně méně výhodné, je půjčit si peníze od banky. Vyhnete se tak případným velikým problémům.

29. března 2010

Jak jsem zaplatil za neoprávněné užití foky



Nepovažuji se za počítačového piráta, ale už jsem doplatil na použití fotografie stažené z internetu.

To bylo tak. Dělal jsem webové stránky, na kterých bylo nabízeno ubytování v různých zemích. Mezi jinými také jedna opravdu malá zemička v Evropě. Na každou stránku s ubytováním jsem chtěl umístit fotografie charakterizující tu kterou zemi. Jen tak pro dokreslení, nebylo to nezbytně nutné ale chtěl jsem ty webové stránky mít hezké. Většinou jsem použil vlastní fotografie z dovolené nebo služební cesty - to pro ty běžné destinace, kam jezdí na dovolenou hodně lidí včetně mne. Ale s touto malou zemičkou byl problém, žádnou fotku jsem neměl. Začal jsem tedy hledat na internetu. Nic moc jsem nenašel ale něco přece. Na jedné webové prezentaci, už vůbec netuším kde a čeho jsem fotografii našel. Byla to nějaká soukromá webová stránka s malinkou fotkou té nejmenované zemičky. Tak jsem ji stáhl a použil na své stránce s nabídkou ubytování. To byla ale veliká chyba. Vůbec mě tehdy nenapadlo, že bych s tím mohl mít někdy nějaký právní problém.

   Po několika měsících - nebylo to určitě ani půl roku jsem dostal doporučený dopis od jakési nejmenované firmy, která se zabývá mimo jiné vymáháním pohledávek. V dopise bylo uvedeno že mám zaplatit necelých 20.000 Kč za neoprávněné užití fotografie - nebo že mám doložit, že vlastním platnou licenci k použití fotografie na svých webových stránkách. Protože mám několik webových stránek a všude mám vlastní fotografie, považoval jsem to nejdříve za nějaký žert, nebo pokus dostat ze mě nějaké peníze. Vůbec jsem si nevzpomněl na stránku s ubytováním. Zkontaktoval jsem tedy firmu, která platbu požadovala. A oni mi poslali počítačový výpis ve formátu PDF, kde nějaký program udělal snímek mé webové stránky s nabídkou dovolené ve zmíněné zemičce. Tam byla označena fotografie a informace o tom, že digitální podpis ukrytý ve fotografii se shoduje s digitálním podpisem fotografie z nějaké fotobanky, kde byla nabízena k prodeji.

   No teď jsem pochopil, že to je průšvih a že jsem skutečně neoprávněně použil nějakou fotku, kterou jsem sice neukradl z fotobanky ale od někoho, kdo si ji buď koupil, nebo možná taky od někud stáhl. Nedalo se nic dělat. Nejdříve jsem zkusil kontaktovat fotobanku. To v podstatě nebylo možné, protože komukoliv jsem tam zavolal a řekl, že se jedná o neoprávněné použití fotografie, řekli mi, že tam nikdo kompetentní není a vzápětí mi volali z firmy, která pohledávku vymáhala, že jen oni jsou oprávněni vše řešit a že na to mají plnou moc a že fotobanku nemám kontaktovat. Protože se považuji za slušného člověka a nikdy jsem nic vědomě nikomu neukradl, tak jsem si přiznal chybu a zaplatil - tu fotku jsem sám nefotil a z webu stáhl, s tím se nedá nic dělat. Co naplat, že částka skoro dvacet tisíc za obrázek o velikosti cca 200 x 150 obrazovkových bodů se mi zdála hodně vysoká. Nebylo se na koho obrátit. Jediná další možnost byla nechat to řešit u soudu a to se mi opravdu nechtělo.

   Nechť je tento příklad poučením i pro všechny ostatní, kteří nějaké obrázky z cizích webových stránek používají ve svých prezentacích. Můžete za to zaplatit i dost vysokou částku. Dokonce ani stránky, na kterých na autora není žádný kontakt vás nezachrání, protože pak se vymahači obracejí na majitele domény, kde adresa uvedena být musí a je snadno dohledatelná. Není pak s kým diskutovat - buď zaplatíš, nebo bude soud. Roboti kteří bez přestávky prohledávají webové obrázky po celém světě a hledají digitální podpisy dělají svoji práci i právě teď a bez speciálního software nemáte šanci poznat, že vámi použitá fotografie takovýto podpis obsahuje.