Zkusíme letos Dolomity, povídá kámoš a tak je na mě, abych zas vedl přípravy i průběh cesty.
Kam, kdy, jak, za kolik, na kolik a kolik? To bývá osnova příprav. Tak tedy začala naše cesta v roce 2005.
Pojedeme do Brenty, ta je z Dolomitů nejhezčí. Je tam spousta ferrat, jedna dokonce extra
centrální, dole cesty pro odpočinek, občas si můžeš na strmém sněhu a ledu i zaadrenalínovat. V dolních a
východních partiích jsou obyvatelné opuštěné a obcemi udržované salaše, nahoře je několik bivaků, no a když
nevyjde ani plac na stan, za ušetřené finance se můžeme na den, dva ubytovat na chatě. Tak jsme začali plánovat.
Kdy, to je jasné. Ať jedeme kdykoliv, většinou je pěkně, jen někdy i celý den prší. U nás doma ale taky občas
prší a z hor stejně neutečeš, protože stále doufáš v lepší počas a čekáš. Vaříš, odpočíváš a pozoruješ mlhu,
dlouho spíš. I to je neobvyklá činnost, kterou doma nemáš. Tak pojedem v půli července, to ještě taloši nemaj
dovolenou a bude tam volno i na bivacích.
Stopem je to daleko, vlakem moc draho, autobusové linky jedou jen do Bolzana a Verony a i tak zaplatíme dost,
auto řídit nebudu, to bych pak dva dni jen spal. Co vymyslet? Jo "První cyklobus"? Ten tam taky jezdí?
Koukáme na známý web, no jasně. Letos jede zrovna na Adamello, Presanellu a taky na Brentu. A má asi volná místa,
termíny jsou ještě na stránce. A za kolik to je? Devatenáct set zpáteční do Pinzola. To je mazec, to je vlastně u
Madonny. Už jen kousek nahoru buď lanovkou, nebo místní linkou a jsme v patnácti stech metrech. Tak to tedy
zamluv bez ohledu na termín. Vychází to na týden, to je akorát na zásoby v batohu.
Řekni ještě holkám a zavolej Špekymu, co ta jeho parta? Tak jsme se nakonec domluvili na šesti lidech různejch zájmů.
Tak ještě zkusíme pár známých, možná, ale byli většinou shnilí.
Odjezd z Brna vyšel, ještě přistoupí Choroš s Ivčou v Budějcích a pak už jen noční pohoda v Jihoalpském expresu.
Budíme se v Sarche na zastávce vystupujících cyklistů. Tudy jsme tenkrát jeli do horolezeckého ráje v Arcu, vzpomínáš?
A ta ferata u Rivy nad jezerem Garda byla snad ze všech nej, co jsem kdy šel, říká Fero. A tady nad obcí je prý
taky pěkná svislice - Via Rino Pisetta, zjišťujeme název ferraty z mapy. Úžasný kraj tohle Trentino.
Neskutečně kolmé vápence všude kolem, rovná údolí s jezery, zašité přehrady v soutěskách, jeden tunel za druhým. "A jezero
Garda se svou teplou vodou a skoro stálým jižním větrem pro surfaře, s všudypřítmnými horami až po Veronu. No nediv se,
že tam dole u jezera rostou palmy. Je tu tolik odboček do úžasných údolí, nemůžeš si vybrat. Asi nejhezčí je támhleto -
Genova, je tam tolik vodopádů, že je za den nespočítáš. Voda teče z ledovců Adamello a Presanella a když budeš každý
den spát v jiné salaši, nestačí ti dva týdny pobytu." - seznamuje nás Šeďák, který prošel a na kole projel kde-co.
Tak vystupujeme, jsme na konečné. "Rychle, za deset minut jede linka přes Madonnu do sedla Campo Magno." Přesedáme,
konečně jsem našel peněženku s Eurama a platím. Čekal jsem větší pálku, je to v normě.
Ze sedla ztrácíme 200 m, jdeme k severu po cestě, pak odbočíme do skal. Salaš Scale je zbořená, jdeme dál a do odpoledne se
plahočíme vzhůru krásným údolím s vodopádem ( nastává kolektivní sprchovačka ) až na bivak Constanzi. Neskutečně
krásná bouda, stačí jen rozhodit spacáky. Škoda, že je voda daleko. Vaříme, odpočíváme a závěr dne je určen k pozorování
okolí. Nad námi kulatý červený kopec Sasso Rosso, v dálce na severozápadě Ortler, na jihozápadě špičatá Presanella a
zaledněný Adamello. Od nás se táhne na jih téměř celý hřeben Brenty. Jsme ve 2365 metrech, všem se spí náramně.
Další den pokračujeme přes Sasso Rosso 2645 m po náročné feratě Sentiero Constansi na bivak Bonveccio. Neseme si vodu,
zítra sejdeme k potoku. Cesta je to pro mnohé asi nejnáročnější, z počátku se holky trochu bojí, učíme je samojištění,
pak ale podléhají i ony všeobecnému nadšení z nádherných pohledů a vdušných pozic. Bivaky jsou prázdné, nocujeme ve 2790 m.
Rána v Dolomitech bývají úžasně čistá. Nekonečné dálky a prostory, dalekohledem vidíš i kříže na nejvzdálenějších
vrcholech. Život v dolině se ještě neprobudil a ty vítáš slunce na dosah. Lituješ ranní spáče, přicházejí o nejhezčí
pohledy na svět krásy. Ani mraky se dosud neprobudily, spí někde ve formě vody, vodních kapek a rosy ve skalách a údolích.
Až dopolední slunce vodu začne odpařovat a vyžene mlhu z nejhlubších dolin. Mraky se nakupí, v pozdním odpoledni zahřmí a
někde se spustí liják. V tu dobu už budeme v útulné salaši Flavoně a voda už nám chybět nebude.
Cesta byla pohodová, spíš stále z kopce dolů. K večeru při krátké spršce vzpomínáme na minulé vandry, probíráme
veselé zážitky, radost je ve všech našich duších. Nechápu, jak může někdo prožít celé prázdniny, nebo dovolenou doma a
vymlouvá se na nedostatek financí. Nás tenhle špás stál kolem dvou tisíc a zážitky jsou nezapomenutelné. Když odpovídám
doma lidem, jak jsem letos prožil dovolenou, nikdo to nechápe. Ve stanu, v salaši ? A co je to bivak? A to máte s sebou
nádobí a co teplá voda? A kam chodíte v horách nakupovat? A co kdyby vás někdo přepadl? V životě snad nepřespali venku.
Další dny jsou opět bez chyby. Přesun na salaš Spora, průzkum okolí a krátké túry další den, výlet tří na prohlídku
salaše Denno. Není jeden večer, kdy by se někdo nudil. Bezva parta, každý umí něco jiného, perfektně se doplňujeme.
Holky umejou stůl a kamna, kluci dřevo natahají, narubou a při odchodu drobky zametou. Tyhle vandry dokáží lidi naučit
mnohému, poznat nepoznané, objevit vlastní chyby, prohloubit všestranost a samostatnost, upevnit přátelství, i láska někdy
vzplane. Ta je pak pevná, jako skála, protože tam lidé poznají dokonale schopnosti i duši svého protějšku a atmosféra mu
napoví, jak se má chovat. Tam se ukáže, jak je kdo silný a kdo pomoc potřebuje. Kdo se ke komu hodí a kdo svojí faleš skrývá.
Ti poslední, ti dlouho v partě nevydrží. Příště se neozvou.
Přecházíme hlavní hřeben přes chatu Sella pod chatu Brentei na ilegální české tábořiště, trochu náročná túra. Je tu víc
stanů než jsme čekali, ale je tu i pořádek jako u horolezců. Čím víc proniká do hor a čisté přírody "civilizovaný" člověk,
tím větší nepořádek s sebou přináší. Skauti a vandráci, co si přírody váží a obdivují její krásy, ti si své obaly a zbytky
vždycky odnesou, horší je to na parkovištích, v kempech a městech samotných. Čím toho člověk hlavně s autem víc nakoupí,
odveze a vlastně ani nepotřebuje, tím víc odpadu pak vyprodukuje a nezáleží mu přece tolik na jeho konci. Však on za to
někdo zodpovídá, někdo to kamsi odveze. Tak bych si přál, aby do hor chodili jen lidé, kteří si hory hýčkají, mají je rádi,
nepokořují je a na vrcholech jim za tu nabídnutou krásu děkují. Zrušil bych všechny lanovky a vysokohorská parkoviště.
Pak dlouhý sestup přes salaš Brenta (taky by se tam dalo přespat, ale vybavení už trochu skromnější, palandy chybí) na silnici
a ještě kousek nahoru k jezírku na louku pod obydlenou salaší Mambrone. To už jsme ale v Alpách, protože řeka T. Sarca di
Campiglio tu odděluje vápencové Dolomity od žulových Alp. Tam na posledním tábořišti vaříme neuvěřitelné směsi jídel ze všeho,
co nám zbylo. Navařeno máme i na další den, kdy sestoupíme do Carisola a Pinzola, kde na nás čeká náš autobus. Poslední koupačka
v řece, poslední opalovačka, pak naložit naše splasklé batohy, převzít makovec na cestu a jedem domů.
Někomu se už stýskalo po maminčiných buchtách, někomu po měkké posteli a svém počítači. Nikdo si ale nevzpoměl dřív, než
poslední den, tak bezvadný to byl vandr. Řekl bych, tak, jako každý jiný. Prostě bezva. Tak zase příště, už se těším.
Jirka Batul
|
